Vodní pára je skleníkovým plynem, ale zároveň v atmosféře kvůli srážkám nezůstává dlouho. V rámci koloběhu vody během pouhých několika dní zkondenzuje a spadne zpět na zemský povrch, tudíž přispívá ke skleníkovému efektu jen velmi krátce. Průmyslové chladicí procesy tedy nezvyšují významně ani dlouhodobě její množství v atmosféře [1, 2]. Kvůli krátké životnosti se pro vodní páru nedá spolehlivě stanovit tzv. „global warming potential“ (GWP), tedy potenciál plynu přispět ke globálnímu oteplování, který se běžně používá pro porovnávání „špatnosti“ skleníkových plynů (obvykle v horizontu 100 let, GWP100). Odhaduje se však, že například oproti oxidu uhličitému je GWP vodní páry zanedbatelný.
Za předpokladu úplného nahrazení uhelných elektráren jadernými by k dramatickému růstu produkce vodní páry nedošlo. Jak jaderné, tak uhelné elektrárny totiž používají vodu jako chladicí médium. Ačkoliv je jaderným elektrárnám přisuzována o něco větší spotřeba vody než těm uhelným, nejedná se o podstatný rozdíl, zvláště v porovnání s jinými zdroji energie, například solární či větrnou energií [3, 4]. Spíše záleží na systému, který je ke chlazení použit [5].
Za Zeptej se vědce odpovídaly Christina a Kristýna
Zdroje
[1] https://www.annualreviews.org/doi/abs/10.1146/annurev.energy.25.1.441
[2] https://hess.copernicus.org/articles/21/779/2017/
[3] https://pubs.rsc.org/en/content/articlelanding/2015/EW/C5EW00026B
[4] https://iopscience.iop.org/article/10.1088/1748-9326/ab374a
[5] https://iopscience.iop.org/article/10.1088/1748-9326/8/1/015031
