Kdo je neslyšící?
Skupina lidí s vadou sluchu je nesmírně různorodá. Někdo se jako neslyšící už narodí, někdo ztratí sluch v raném dětství, než začne mluvit, někdo o sluch přijde až v době, kdy už mluvenou řeč stihl vnímat, nebo dokonce sám používat. Sluch můžeme navíc ztratit v různé míře, zdaleka to nemusí být jen ztráta náhlá a stoprocentní. Zvláštní skupinou jsou pak lidé, kteří o sluch ve velké míře nebo zcela přišli až v dospělosti či ve stáří, tedy v době, kdy už plně ovládají nějaký jazyk mluvený. Na ně ovšem dotaz nemíří, vrátíme se tedy ke skupině lidí, kteří o sluch přišli ještě předtím, než by si byli mohli osvojit jazyk mluvený. Takovým lidem říkáme prelingválně neslyšící (často se Neslyšící píšou s velkým písmenem pro vyjádření, že jsou jazykovou a kulturní menšinou [1]; pro potřeby této odpovědi zůstanu dál jen u písmene malého).
Jazyky neslyšících
U jazyka teď začneme, a to jednoduše proto, že jazyk je s myšlením prokazatelně provázán. Jazyk jakožto prostředek plnohodnotné komunikace nemusí mít podobu tzv. audioorální, tedy nemusí to být řeč vyslovovaná a slyšitelná, jako je třeba čeština. Neslyšící po celém světě používají různé národní a specifické znakové jazyky. Tedy pozor, znakový jazyk není univerzální! Znakové jazyky jsou na rozdíl od těch mluvených vizuálně-motorické [2], to znamená, že jsou viditelné a produkují se pomocí těla: rukou, hlavy, obličeje, pohybu a umístění těla atp. Věda se dlouhodobě snaží zkoumat, jestli je používání různých typů jazyků spojeno s různými aktivitami mozku, a srovnávání jazyků mluvených a znakových je v tomto odhledu ještě atraktivnější téma než srovnávání češtiny a třeba maďarštiny nebo jazyka pirahá.
Když se narodí neslyšící dítě
Vyvraťme ale rychle jednu zažitou představu: ne všichni neslyšící se dorozumívají jen rukama. Neslyšící dítě se totiž může narodit neslyšícím rodičům, nebo – a to je nepoměrně častější – rodičům slyšícím. Neslyšící rodič, který je sám rodilým uživatelem nebo rodilou uživatelkou např. českého znakového jazyka, může s neslyšícím dítětem od narození komunikovat plnohodnotným způsobem a zajišťovat mu potřebné podněty pro jeho psychický, společenský i jazykový vývoj [3]. Dítě slyšících rodičů, kteří v době jeho narození znakový jazyk neumějí, může budovat svou jazykovou identitu o dost složitěji. Pokud jeho rodině trvá, než najde prostředky, jak s dítětem komunikovat, nebo na to rodina dokonce úplně rezignuje, může dítě zažívat bolestnou izolaci.
Může neslyšící dítě mluvit?
Odborníci považují za nezbytné, aby mělo každé dítě přístup ke komunikaci už od raného dětství, jinak je ohrožen jeho zdravý vývoj. Kdyby rodiče na neslyšící dítě jen mluvili a doufali, že se samo od sebe naučí bravurně odezírat, muselo by to pro dítě být traumatizující. Hlavní schopnost se dorozumívat si sice osvojujeme ještě jako malí, v předškolním věku, ale vliv na naše komunikační schopnosti má rozhodně i způsob výuky ve škole. Ani dnes není samozřejmé, že jsou neslyšící děti vyučovány v (českém) znakovém jazyce. Mají-li výuku orální, musí mluvený jazyk odezírat, a často jím dokonce i mluvit, což vůbec není snadné. Někteří neslyšící, zejména ti se zbytky sluchu nebo ti s dobrým vzděláním a dobrým zázemím, se můžou naučit mluvit, i když sami svoji řeč naplno neslyší.
S mluvenými jazyky v mluvené i psané podobě se ovšem nejpozději ve škole setkají všechny děti a v dospělosti je pak pro neslyšící v našem prostředí psaná čeština v principu každodenní záležitostí. Zmiňme ještě, že roli hrají i tzv. kochleární implantáty (přístroj implantovaný do vnitřního ucha, který pomáhá vnímat zvukové vjemy), které silně promlouvají do jazykové i kulturní identity lidí s vadou sluchu. Jejich používání je ovšem téma samo o sobě, třeba se do něj někdy v rámci Zeptej se vědce pustíme.
Jak neslyšící přemýšlejí
Celá odbočka do jazykové, respektive komunikační situace neslyšících naznačuje, že to, jestli neslyšící přemýšlejí v nějakém konkrétním jazyce, není snadné zodpovědět. To ovšem upřímně není ani u slyšící většiny, tedy lidí, které tazatelka označila jako „normální“. Díky neurovědám, vědám o mozku, můžeme ověřovat, která centra v mozku se aktivují při kterých myšlenkových operacích.
Hledat odpovědi můžeme také přímo u těch, jejichž přemýšlení nás zajímá, tedy u neslyšících, a zeptat se jich. Introspekce má samozřejmě svá úskalí, ale pokud ji vykládáme citlivě, může být zrovna v naší otázce zajímavým zdrojem poznání. Různých osobních zkušeností navíc najdeme mnoho, a to od neslyšících různých národností a jazykových situací (velmi doporučuju unikátní diskusní vlákno viz zdroj č. [4]).
Už v roce 1893 napsal neslyšící umělec Theophilus d’Estrella, který až do devíti let komunikoval pouze jakýmsi domácím znakovým jazykem, citovaný dopis Williamu Jamesovi, v němž píše, že před nástupem do školy přemýšlel pouze v obrazech a znacích znakového jazyka, které používal pro komunikaci doma. Obrazy před jeho očima prý byly obecné, nebyly detailní, znaky byly v jeho mysli hodně obrazné [5].
Co je to vlastně přemýšlení?
Celou věc ještě komplikuje fakt, že se obecně těžko shodneme už jen na tom, co všechno spadá do „přemýšlení“. Někdo pod ním chápe takzvanou vnitřní řeč nebo také vnitřní hlas (inner speech/voice) [6]. Některé výzkumy dospěly k tomu, že vnitřní řeč neslyšících lidí používajících znakový jazyk vykazuje rysy multimodality čili zahrnuje různé podoby informací. Nemá tedy podobu pouhého vnitřního znakování, ostatně stejně jako vnitřní řeč slyšících nemá pouze podobu zvukové artikulace slov a vět. Patří ale do přemýšlení i vzpomínky? Fantazie? Matematické operace? Je to proces vedoucí k fyzické aktivitě, tedy třeba i to, jak mi teď při psaní odpovědi tančí prsty po klávesnici? Patří sem snad i sny nebo halucinace? V tento moment se podoba přemýšlení stává spíš problematikou na pomezí disciplín: biologie, neurověd, psychologie, filozofie i lingvistiky. Celá tato odpověď je proto spíš odpovědí úvodní.
Svět vědeckého poznání je ale otevřen a věřme, že se o činnosti našeho mozku a těla budeme dozvídat víc a že se při tom nebude zapomínat ani na neslyšící.
Pro Zeptej se vědce odpovídala Hana
Zdroje:
[1] Kosinová, Barbora (2008): Neslyšící jako jazyková a kulturní menšina. Česká komora tlumočníků znakového jazyka.
[2] Macurová, Alena (2001): Jazyk a hluchota. Slovo a slovesnost, 62(2), 92–104.
[3] Cícha Hronová, Anna (2010): Úloha znakového jazyka v rozvoji neslyšícího dítěte. Speciální pedagogika. 12(4), 265–274.
[4] https://www.quora.com/If-a-person-is-born-deaf-which-language-do-they-think-in
[5] Sacks, Oliver (1991): Seeing Voices. A Journey into the World of the Deaf. Pan Books Ltd, London; orig. 1989, s. 40–42.
[6] Perrone-Bertolotti, Marcela; Rapin, Lucile; Lachaux, Jean Philippe; Baciu, Monica; Lœvenbruck, Hélène (2014). What is that little voice inside my head? Inner speech phenomenology, its role in cognitive performance, and its relation to self-monitoring. Behavioural Brain Research, 261, 220–239. doi: 10.1016/j.bbr.2013.12.034
