Idiom: vy se ptáte, my odpovídáme!

Dílo, o kterém hovoříte, nese název Idiom a jeho autorem je slovenský výtvarník Matej Krén. Poprvé byla tato práce vystavena v roce 1994 na Mezinárodním bienále v Sao Paulu [1]. Do foyer Ústřední knihovny Městské knihovny v Praze byla nainstalována v roce 1998.

Dílo sestává asi z osmi tisíc knižních svazků, které vytvářejí jakýsi dutý sloup či dutou věž sahající od podlahy ke stropu [2]. Diváci mohou nahlížet dovnitř a zažívat dojem nekonečného „knižního víru“. Tato iluze je vyvolána tím, že na stropě a na podlaze věže jsou proti sobě umístěna zrcadla.

Idiom je mimořádně populární. Hovoří se o něm v průvodci Lonely Planet, denně se k němu pne zástup turistů a jeho snímek se dostal i na obálku prestižního časopisu Science [3]. K jeho současné popularitě zjevně přispívá i existence sociálních sítí, na nichž se jeho snímky snadno šíří.

Vraťme se o pár století zpět

Proč toto dílo přitahuje tolik diváků a proč někomu může naopak připadat bezcenné? Zde je dobré vrátit se do dějin umění. Ty nejsou jen dějinami uměleckých forem (impresionismus, expresionismus atd.). Jsou také dějinami či vývojem toho, jak na nás tyto formy mají působit. Přitom platí, že v 18. a 19. století dominovala v umění díla, která se snažila vyvolat u diváků pocit krásy a vznešenosti [4]. Příkladem budiž některá z romantických maleb německého autora Caspara Davida Friedricha, třeba Severní moře v měsíční záři (1823–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1824).

Ve 20. století se pak v rámci modernismu začalo dbát na to, aby byla oceňována také unikátní forma uměleckých děl. Například jedinečné barevné a tvarové pojetí nějakého abstraktního obrazu, třeba Mondrianovy Kompozice č. 2 (1930), bylo jako takové oceňováno [5]. Formální jedinečnost či nápaditost se tak přidaly jako zdroj specifického zážitku. U všech těchto děl se přitom předpokládá, že mají být sledována z odstupu a takto na nás mají působit – umění jakoby patří do jiného světa, což vždy naznačoval rám obrazu nebo podstavec u sochy.

Od 60. let 20. století je však běžné, že umělecká díla „sestupují“ z podstavců a „vystupují“ z rámů, stávají se přímo součástí prostoru diváka. Přitom už nemají být pozorována z odstupu, ale máme s nimi přímo navazovat kontakt, interagovat s nimi [6, 7]. Příkladem budiž dílo Ice Watch (2015) od dánsko-islandského autora Olafura Elliasona, jež tvořily kusy ledu položené před pařížským Panthéonem a jež bylo možné obejmout, nebo uměle tvarované pobřeží, jako v případě díla Spiral Jetty (1970) od amerického sochaře Roberta Smithsona, po němž se bylo možné procházet.

Tato díla pak nemají vyvolávat jen pocit krásna a vznešena, ani nemáme oceňovat pouze jejich unikátní formu. Mají také vyvolat údiv či pocit překvapení, že jde vůbec o umění, případně mají vyvolat smích, šok, znejistit diváka, nabídnout nový úhel pohledu na místo, kde se ocitají apod. To také vysvětluje, proč někomu tato díla mohou připadat hloupá: přistupuje k nim s očekáváním, že vyvolají pocit krásy či vznešena nebo že jej oslní svou formální dokonalostí. Pokud se tento pocit nedostaví, může divák – a má na to plné právo – vnímat dílo negativně.

Idiom je velmi současný

Idiom je v tomto ohledu velmi současný. Zaprvé stejně jako velké množství současných děl nemá být objektem, který pozorujeme a hodnotíme z odstupu. Naopak máme se přímo stát součástí díla, totiž vstoupit přímo do něj, interagovat s ním a něco zažít.

Zadruhé typ zážitku, který chce Idiom vyvolat, není primárně pocit krásy a vznešena či nadšení z formální bravurnosti, ale tzv. estetická iluze či nořivý (imerzivní) zážitek [8]. Řečeno stručně jde o pocit, že se divák přímo stává součástí fikčního či virtuálního světa – v našem případě víru knih, který pozoruje, pokud do díla vstoupí. Zároveň ale tento pocit zanoření se (čili imerze) do fikčního světa zahrnuje povědomí o tom, že jde pouze o fikci a že ve skutečnosti zůstáváme v realitě.

Právě tento komplexní zážitek, podobně jako jiné zážitky cestovatelů do virtuálního světa, doprovází zvláštní libost a je zřejmě důvodem, proč se před Idiomem dennodenně táhne dlouhý zástup nedočkavých diváků.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Tomáš