Závrať z výšky většinou pociťujeme jako točení hlavy nebo ztrátu stability při pohledu z velké výšky. Tento dojem je důsledkem chybné souhry mezi smyslovými orgány, především mezi zrakem a rovnovážnými orgány ve vnitřním uchu [1, 2]. Při pohledu z velké výšky vám připadají věci pod vámi tak malé, že vaše oči nemají jasné opěrné body a mozek může mít potíže určit vaši polohu v prostoru. Na základě viditelných podnětů proto může mozek dojít k chybnému závěru, že se tělo pohybuje. K tomuto dojmu může ve venkovním prostředí přispět i přítomnost proudícího vzduchu, což může dojem pohybu ještě posílit. Tento dojem pohybu je však v rozporu se signály z rovnovážného ústrojí, které žádný pohyb ani změnu polohy nevnímá. To pak může vyvolat zmatenost a pocit točení hlavy či padání. Strach z pádu pak může tyto pocity dále umocňovat.
Zda mohou ptáci, podobně jako lidé, zakusit pocit závrati z výšek, je zajímavá otázka. Pravděpodobná odpověď na ni je, že ptáci nejspíše závrať tak, jak ji zažívají lidé, neznají. Odpověď je to však spíše spekulativní, neboť zvířata nám své pocity a vjemy nedokážou sdělit a výzkum podobných prožitků, které zakouší pouze daný jedinec a my je nemůžeme zvnějšku pozorovat, je proto u nich velmi obtížný, či přímo nemožný. Ohledně existence pocitu závrati u ptáků tedy můžeme vycházet především z nepřímých důkazů.
Existence pocitu závrati u létavých ptáků je nepravděpodobná především proto, že pobyt a pohyb ve velkých výškách je pro ně denním chlebem. Ptačí smysly a mozek, který smyslové signály vyhodnocuje, měly desítky milionů let evoluce, aby se tomuto způsobu života přizpůsobily. Proti existenci pocitu závrati z výšek tak, jak ho známe u lidí, dále hraje fakt, že ptáci díky své schopnosti létat velmi pravděpodobně neznají pojem strachu z výšky. Let ve volném prostoru je pro ně nejspíše podobně přirozený jako pro ryby pohyb ve vodě. Strach z výšek by létavé ptáky v jejich každodenním životě velmi omezoval a jeho existence u nich proto nedává z evolučního hlediska velký smysl.
Otázkou však zůstává, zda k určité dezorientaci či pocitu závrati může dojít v extrémních podmínkách, jako například při silných bouřích, které by ptáky mohly vynést do vyšších výšek, než ve kterých se běžně pohybují, případně způsobit prudké změny výšky či směru pohybu nebo jinak narušit jejich schopnost orientace. Samotný pobyt ve vyšších výškách, než je pro daný druh běžné, však nejspíše důvodem pro závrať u ptáků není, neboť případná ztráta výšky by pouze znamenala návrat do jejich přirozených letových hladin. Nedávná studie rákosníků velkých navíc ukázala, že tito zpěvní ptáci, kteří většinu roku tráví ve výškách do deseti metrů nad zemí, se během migrace na zimoviště v Africe mohou pohybovat ve výškách až 6300 metrů [3]. To naznačuje, že přinejmenším stěhovaví ptáci mohou bez obtíží létat v mnohem vyšších hladinách, než bychom na základě našich běžných terénních pozorování předpokládali.
Existují však náznaky, že i ptáci mohou zažívat konflikt mezi vjemy z různých smyslových orgánů, jenž může vést k narušení jejich orientace v prostoru. Nastává to v situacích s extrémním počasím či jinak nezvyklými podmínkami [4]. K tomu pravděpodobně dochází u stěhovavých ptáků létajících v noci, kteří občas hromadně narážejí do osvětlených budov či stožárů. Důvodem pravděpodobně je, že v noci ptáci nemusí rozeznat horizont a silné osvětlení přicházející zdola jim může evokovat slunce či jasné nebe. Jsou pak zmatení a nepoznají, kde je nahoře a kde dole. Tato pozorování naznačují, že i když ptáci nejspíše nejsou náchylní k závrati z výšek, jak ji zažíváme my lidé, v podmínkách, které narušují jejich přirozené mechanismy vnímání prostoru, přece jen mohou rovnováhu a orientaci ztratit.
Pro Zeptej se vědce odpovídal Olda.
Zdroje:
[1] https://doi.org/10.3109/00016488009127169
[2] https://doi.org/10.3109/00016488009127171
