Lidé často lásku, a zvláště lásku partnerskou, vnímají jako cosi tajemného, magického. Není divu. Láska totiž výrazně mění vědomé prožívání člověka i jeho vnější chování. Svými projevy může dokonce připomínat změny vědomí a bizarní projevy psychiatrických pacientů či drogově závislých. Zasahuje všechny úrovně lidské psychiky, od kognitivní (poznávací) přes emoční a motivační stránku až po chování. Současně je však adaptivní, tedy účelná z hlediska biologické zdatnosti jedince, a dokonce zdraví prospěšná [1].
Díky vědeckým studiím dnes již do značné míry víme, jak se láska projevuje v chování a jak ji rozumově zpracováváme či emočně prožíváme. Máme představu, jaké psychické mechanismy jsou její součástí a jak a proč v evoluci vznikla. Tušíme rovněž základní princip některých hlavních neurohormonálních procesů, které jsou její podstatou, a chápeme vývojové proměny lásky v průběhu partnerského vztahu.
Z hlediska psychologie se láska projevuje specifickými poznávacími, emočními, motivačními změnami a změnami chování. Poznávací projevy lásky zahrnují nutkavé myšlenky na partnera nebo partnerku, pozitivní představy jako idealizaci partnera/partnerky nebo vztahu a touhu ho nebo ji poznat. Mezi poznávací změny spojené s láskou ale patří také přehlížení a znehodnocování jiných atraktivních potenciálních partnerů [2]. Emoční složka spočívá v sexuální přitažlivosti, náklonnosti k partnerovi či partnerce, touze po opětování citů, touze po „splynutí“ – tedy po maximální blízkosti a trvalosti vztahu – a fyzickém vzrušení [3]. V případě neopětování lásky nebo opuštění partnerem či partnerkou se objevují pocity žalu, úzkosti a zoufalství, případně depresivní stavy [4]. Láska také vzbuzuje žárlivost, tedy negativní pocity spojené s možností nevěry partnera nebo partnerky. Žárlivost je v určitém smyslu protipólem lásky, slouží však podobně jako láska k udržení partnerského vztahu. Na úrovni chování se láska projevuje akcemi zaměřenými na ověření citů, na poznání partnera nebo partnerky, případně pomáhání, podporování a udržování blízkosti k partnerovi či partnerce [3].
Nutkavými myšlenkami na partnera či partnerku a bažením po něm/ní, ale také nadšenými prožitky při setkání nebo pomyšlení na něj/ni láska připomíná závislost nebo intoxikaci návykovou látkou. Naopak v situaci opuštění se mohou vyskytovat projevy připomínající abstinenční příznaky, jako záchvaty pláče, letargie, úzkost, nespavost nebo nadměrná spavost, ztráta chuti k jídlu nebo přejídání, popudlivost nebo samotářství. Ale láska také připomíná maniodepresivní stavy, a to dlouhodobě zlepšenou náladou, nebo naopak symptomy deprese a úzkosti [5].
Láska mezi partnery je evoluční adaptivní mechanismus, tedy vznikla během evoluce a představuje účelné přizpůsobení druhu jeho životním potřebám [1]. Svědčí o tom její univerzálnost napříč lidskými populacemi a kulturami, její specifické spojení se vzorci chování, s hormonálními a neuropsychickými vzorci i její spojitost se zdravím. Především je ale funkční z hlediska vyhledávání a udržování partnerů, což následně zvyšuje šance jedince na úspěšné rozmnožování.
Navzdory tomu je láska biologicky i psychologicky nejednotná neboli sestává z několika odlišných složek. V psychologické i biologické výzkumné linii existuje několik rozšířených modelů, obvykle určujících tři složky lásky. Psychologové se zpravidla odkazují ke klasické „trojúhelníkové“ koncepci lásky Roberta Sternberga, který odlišuje vášeň, intimitu a závazek [6]. Biologům je zase bližší pojetí antropoložky Helen Fisher [7] popisující tři odlišné emočně-motivační systémy související s láskou, které u savců řídí dvoření, získávání partnera a rozmnožování. Jsou to zaprvé sexuální systém (touha), zadruhé sexuální zájem, tedy zaměření pozornosti, preference partnera a dvořicí aktivity vůči němu, a zatřetí citová vazba, zodpovědná za udržování blízkosti, signály vstřícnosti, klid v přítomnosti partnera nebo separační úzkost v jeho nepřítomnosti. A konečně studie založené na faktorové analýze vnímání lásky v západních společnostech dochází zpravidla ke třem podobným komponentám: vášni (sexuálnímu zájmu), citové vazbě (intimitě) a závazku (péči) [1].
Evoluční původ jednotlivých složek, tvořících komplexní psychický fenomén lásky, je zřejmě poměrně odlišný a nezávislý. Tyto složky mají totiž nejen jiné původní evoluční funkce či stáří, ale také jsou založeny na odlišných neurobiologických procesech.
Citová vazba vůči romantickému partnerovi a péče o něj se se zřejmě v evoluci vyvinula z mateřské lásky, nebo přesněji citového pouta mezi matkou a dítětem. Tedy vědci předpokládají, že mechanismus fungující mezi matkou a dítětem k zajištění jeho péče od raného dětství byl u lidského druhu druhotně využit, s určitými změnami, k podpoření pouta mezi rodiči, které by zase umožnilo spolupráci na péči o potomky. Silná a dlouhodobá citová vazba mezi sexuálními partnery je v savčím kontextu poměrně vzácná a její výskyt u člověka pravděpodobně souvisí s celým balíkem zvláštností člověka z hlediska vývoje od dětství po dospělost a rozmnožování. Především ale lidská mláďata vyžadují (například oproti příbuzným druhům lidoopů) delší a intenzivnější péči a otcův příspěvek k péči o děti a matku může být zásadní pro přežití potomků [8].
Citová vazba mezi romantickými partnery se vyznačuje řadou podobností s citovou vazbou mezi matkou a dítětem. Například vytváří pocity důvěry a bezpečí, pocit blízkosti i ve chvíli dočasného odloučení, ale také prožitek žalu ve chvíli opuštění partnerem. Je provázena projevy intimity. Mezi citovou vazbou v dětství a v romantickém vztahu jsou ale také podstatné rozdíly. Citová vazba mezi partnery je na rozdíl od vazby mezi matkou a dítětem symetrická a obsahuje jak složku citové závislosti, tak péče. A také je silně provázána se sexuálním chováním v partnerství [9].
Sexualita (vášeň) je samostatnou složkou romantického vztahu. Její evoluční stáří je mnohem větší než v případě citové vazby a existuje u řady druhů naprosto bez problému bez ní. Na druhou stranu u člověka sexualita úzce souvisí s citovou vazbou. Jednak proto, že stejně jako u řady dalších druhů slouží jako posilovač citové vazby k partnerovi, ale také proto, že člověk cílí svou sexuální touhu na objekty lásky.
Od řady druhů zvířat existují vědecké doklady o tom, že sex představuje silnou odměnu, díky níž dochází k podmiňování, tedy učení spojitosti mezi touto odměnou a okolnostmi jejího výskytu. Především tak dochází k podmínění konkrétního partnera, který je pak vyhledáván pro uspokojování dalších potřeb v budoucnu. Příjemné odměňující stavy během sexuálního vrcholu jsou na neurobiologické úrovni zprostředkované systémem endogenních opioidů, který ovlivňuje vyplavování určitých hormonů (konkrétně dopaminu, oxytocinu a antidiuretického hormonu neboli vazopresinu). Tyto hormony mají přímý vliv na pozornost, vzrušení, ale také tvorbu vztahů [10]. Jinak řečeno sexuální prožitky prohlubují lásku.
Láska současně zaměřuje sexuální touhu. Podle antropoložky Fisher [11] slouží z evolučního hlediska právě k tomu, že pomáhá vybrat vhodný protějšek pro rozmnožovací aktivity. V tomto smyslu se láska považuje za odvozenou od dvoření zvířat, tedy souboru aktivit vedoucích k výběru a následně spárování s vhodným jedincem. Skutečně podobně jako láska se i dvoření u řady druhů zvířat vyznačuje zvýšenou energií, zaměřením pozornosti, nutkavým následováním, signály náklonnosti, projevy střežení partnera nebo partnerky a snahou ho/ji získat. U člověka je však tento stav nápadně prodloužený oproti jiným savcům, kde může trvat pouhé minuty či hodiny [11].
Ačkoli člověk patří mezi pouhých cca 10 % savců, kteří jsou monogamní [12], data naznačují, že bez podpory kulturních institucí nemají zpravidla monogamní vztahy tendenci vydržet věčně (například data ohledně výskytu partnerských krizí, klesající křivky partnerské spokojenosti nebo statistiky rozvodovosti). Monogamie člověka by se dala spíše považovat za tzv. seriální, kdy po několika (zhruba 4) letech mají partneři zvýšenou tendenci se rozcházet a volit si nového partnera. Vytipovaná perioda 4 let odpovídá podle autorů době, po kterou má tendenci vydržet mezi partnery láska, tedy alespoň její určité formy [13, 14].
Láska samotná totiž prochází vývojem a v jednotlivých stádiích či fázích nacházíme odlišné prožitky a chování partnerů. De Boer a kolegové [13] například odlišují zamilovanost, vášnivou lásku a lásku přátelskou, které po sobě typicky chronologicky následují. Každá fáze je jiná nejen na úrovni prožívání a chování. Jsou pro ni také typické jiné neurohormonální procesy. Časově jsou tyto fáze nesmírně individuální, ale orientačně si můžeme představit zamilovanost v délce zhruba několika měsíců až roku, vášnivou lásku přibližně do 4 let a lásku přátelskou od té doby.
Zamilovanost nastává na začátku romantického vztahu, kdy vzrůstá vášeň a intimita a charakteristické je vzrušení a stres. Na neurochemické úrovni je zamilovanost provázena snížením aktivity hormonu serotoninu, podobným, jaké nastává při obsedantně kompulzivní poruše nebo při úzkostech či depresi. Zamilovanost také tyto poruchy některými symptomy připomíná, například výskytem nutkavých myšlenek, úzkosti či stresu. Zvýšený stres se odráží ve vysokých hladinách hormonu kortizolu. Je způsobený například nutností překonávat během navazování vztahu ostych vůči dosud cizí osobě či strach z odhalení vlastních intimních stránek. Současně neustále reálně hrozí odmítnutí či nepříjemný osobní zážitek. Na druhou stranu prožitek stresu usnadňuje vytvoření pouta s druhou osobou, takže překonávání těchto stresujících situací může naopak lásku prohloubit [13].
Vášnivá láska následuje ve chvíli, kdy se vztah ustálí a po počáteční nejisté a stresující fázi se dostaví pocit bezpečí, klidu a rovnováhy. Výkyvy serotoninu a kortizolu už zde nejsou patrné. Aktivní jsou však hormon oxytocin a antidiuretický hormon, které vzájemně působí s tzv. dopaminergním systémem a zprostředkují odměňující prožitky lásky. Právě oxytocin byl po určitou dobu považován za „hormon lásky“. Byl totiž podrobně studován u hrabošů prériových, hlodavců, kteří jsou na rozdíl od mnoha svých příbuzných druhů monogamní a charakterističtí silnou vazbou mezi partnery [15]. Jak popsala Carter [16], hraboši prérioví jsou relativně málo citliví vůči samčím pohlavním hormonům, jejich párové chování je řízeno spíše oxytocinem a antidiuretickým hormonem. Vyplavování oxytocinu je i u lidí prokazatelně spojeno s osvojováním sbližujících a příjemných zážitků, ale také pocitu bezpečí [17, 18].
Oxytocin je však jen jednou z látek, které s prožíváním lásky souvisejí. Důležitá je například také role dopaminu. Jeho vyplavování v části mozku nazvané nucleus accumbens (centru pro pocity radosti, euforie) a v dalších mozkových strukturách má za následek některé projevy, kterými vášnivá láska připomíná závislost, například bažení, prožitky slasti či abstinenční příznaky atd. [13]. Během sexuálních a intimních aktivit, například při láskyplných dotecích, se vyplavují také látky ze skupiny endogenních opioidů, navozující příjemné pocity a posilující preferenci podnětů spojených s těmito aktivitami [19].
Poslední fází, která se někdy považuje za vrcholnou, na druhou stranu nastává až po opadnutí největší vášně, je láska přátelská. Během ní vrcholí závazek mezi partnery a intimita zůstává vysoká. Vztah je v této fázi řízen především oxytocinem a antidiuretickým hormonem.
Charakteristické projevy i neurobiologické procesy provází také konec vztahu, zvláště pokud je pro jednoho z partnerů nedobrovolný. Pak je prožíván jako velmi stresující. Žal v důsledku ztráty partnera má silnou podobnost se symptomy deprese, navíc klinickou depresi může také vyvolat. Nepřítomnost jistoty a příjemných prožitků vede k vyhledávání krátkodobých způsobů zvýšení nálady, včetně například zneužívání návykových látek. Na neurobiologické úrovni jsou změny patrné ve fungování mozkových okruhů spojených s odměnou a některé studie pozorovaly celkové utlumení mozkové aktivity, podobné jako během deprese [13].
Shrnutí:
Vášeň, intimita a závazek nebo také sexuální zájem, citová vazba a péče jsou evolučně a neurobiologicky odlišné složky lásky. Zatímco sexuální systém je evolučně starobylý a široce rozšířený, citová vazba mezi partnery je v živočišné říši poměrně ojedinělá a je zřejmě odvozena od vazby mezi matkou a dítětem. Sexuální systém je u lidí významně propojen s citovou vazbou mezi partnery. Láska slouží k zacílení sexuální touhy a sexuálního chování a sexuální akt prohlubuje lásku. Láska může svými projevy, jako nutkáním, obsesemi, bažením, euforií, dlouhodobě zvýšenou náladou a aktivitou, nebo naopak depresí, úzkostí a apatií připomínat některé psychické poruchy, včetně závislosti, obsedantně kompulzivní poruchy nebo maniodepresivních stavů. Změny hormonů serotoninu a kortizolu jsou typické pro úvodní fázi zamilovanosti; endogenní opioiody, oxytocin, dopamin a další látky pak zprostředkují touhu, intimitu a láskyplné prožitky.
Pro Zeptej se vědce odpovídala Jitka
Zdroje:
[1] https://doi.org/10.1177/1745691614561683
[2] https://doi.org/10.1016/j.jesp.2008.08.002
[3] https://doi.org/10.1016/s0140-1971(86)80043-4
[4] https://doi.org/10.1002/smi.1219
[5] https://doi.org/10.3389/fpsyg.2021.573123
[6] https://doi.org/10.1037/0033-295X.93.2.119
[7] https://doi.org/10.1080/01614576.2000.11074334
[8] https://doi.org/10.1016/j.cobeha.2014.12.006
[9] Hazan, C., & Zeifman, D. (1999). Pair bonds as attachments: Evaluating the evidence. In J. Cassidy & P. R. Shaver (Eds.), Handbook of attachment: Theory, research, and clinical applications (pp. 336–354). The Guilford Press.
[10] https://doi.org/10.3390/ijms23168928
[11] https://doi.org/10.1098/rstb.2006.1938
[12] https://doi.org/10.1080%2F00224499.2017.1339774
[13] https://doi.org/10.1016/j.neuroscience.2011.11.017
[14] Fisher H. E. (1992). Anatomy of love: A natural history of mating, marriage, and why we stray. New York, NY: Fawcett Columbine.
[15] https://doi.org/10.3389/fevo.2018.00202
[16] https://doi.org/10.1016/j.neubiorev.2022.104948
[17] https://doi.org/10.1016/j.ijpsycho.2018.06.004
