Jev, který popisuje, jak je možné, že na kůži necítíme své vlastní vlasy, přestaneme vnímat studenou vodu nebo si postupem času přivykáme na vůni parfému, se označuje jako smyslová adaptace. Smyslová adaptace představuje vratné (dočasné) snížení citlivosti smyslové buňky při dlouhodobém působení stejného podnětu [1].
Všechny smysly se adaptují
Smyslová adaptace snižuje naše povědomí o dlouhotrvajícím podnětu a pomáhá uvolnit naši pozornost, abychom se mohli lépe věnovat jiným, případně důležitějším podnětům v našem prostředí, nebo aby ochránila naše smysly před poničením. Smyslovou adaptaci prožívá všech pět smyslů (zrak, chuť, čich, hmat, sluch). Ale pozor, při vnímání bolesti ke smyslové adaptaci nedochází [2].
Vnímání dotyků
Receptory, zodpovědné za vnímání dotyků na kůži, se označují jako mechanoreceptory. Jedná se vlastně o čidla, která zaznamenávají změny tlaku, napětí či natažení. Mechanoreceptory jsou nervovými vlákny propojeny se senzorickými (smyslovými) neurony, které přeměňují mechanický tlak na elektrické signály. Ty jsou posílány do centrálního nervového systému [3]. Když mechanoreceptor přijme podnět, začne „vystřelovat“ impulsy rychleji (čím silnější podnět, tím jsou impulsy častější). Brzy však dochází k „přizpůsobení“ dlouhodobému podnětu a pulsy ustoupí na normální frekvenci a my podnět „přestaneme vnímat“. Na naše vlastní, živé vlasy jsou tedy mechanoreceptory už adaptovány, zatímco vypadlý vlas změní své „obvyklé“ místo, a je tedy na kůži okamžitě cítit.
Zrak a čich
V případě zraku může mít smyslová adaptace kromě přivyknutí si na tmu i funkci ochrannou. Využíváme ji například v situaci, kdy vyjdeme ven, svítí jasně slunce a na sítnici působí velké množství světla. Pokud by nedocházelo ke smyslové adaptaci a následnému zúžení zornice, dopadlo by na sítnici obrovské množství záření a docházelo by k jejímu poškození [5]. Klasickým případem čichové adaptace je přivyknutí si na různé vůně a zápachy, pokud jsme s nimi po nějakou dobu nepřetržitě v kontaktu [6].
Sluch a chuť
Sluchová adaptace slouží k ochraně sluchu. Klasickým příkladem jsou koncerty. Během rockového koncertu působí na ušní bubínky hlasitost 90–120 dB. Zvuk nad 85 dB je považován za škodlivý pro sluch. Před škodlivě hlasitými zvuky nás chrání jako smyslová adaptace svaly vnitřního ucha, které se stahují při každém velmi hlasitém zvuku a snižují tak vibrace dopadající do vnitřního ucha [4]. Chuťová adaptace nastává typicky, když jíme něco extrémně sladkého. S prvním soustem se nám zdá jídlo nepoživatelné, ale čím více jej jíme, tím méně vnímáme, jak moc je přeslazené [7].
Pro Zeptej se vědce odpovídala Terka
Zdroje:
[1] https://doi.org/10.3389/fnsys.2021.809000
[2] https://doi.org/10.1016/j.jpain.2009.06.012
[3] https://doi.org/10.1016%2Fj.neuron.2013.07.051
[4] https://doi.org/10.1152/physrev.00011.2022
[5] https://doi.org/10.1146%2Fannurev-vision-082114-035509
