Abychom mohli tuto problematiku opravdu důkladně probrat, je třeba začít tak říkajíc od podlahy, tj. od záchodů samotných. Existuje hned několik typů záchodů a jejich rozdělení. Můžeme je například rozdělit na suché vs. splachovací, či podle polohy vsedě vs. v dřepu (v Česku typicky označované jako „turecký záchod“, anglicky pak „squatting toilet“) [1] – toto rozdělení je právě nejvíce relevantní pro váš dotaz. Sedací toalety jsou dominantní zejména v Evropě a Severní Americe a jejich historie sahá až do starověkého Říma. Naproti tomu turecké záchody jsou tradičně používané v celé řadě zemí Afriky a Asie, ale i v některých oblastech jihovýchodní Evropy [1, 2].

Výhody a záchody

Sedací toalety jsou často považovány za hygieničtější a pohodlnější, a to zejména pro starší lidi či osoby s omezenou pohyblivostí. Uzavřená nádoba sedacího záchodu také zabraňuje možné kontaminaci oblečení či obuvi během vykonávání potřeby, která hrozí při použití tureckého záchodu (ať už kvůli nezkušenosti, či zažívacím potížím) [2]. Na druhou stranu při používání tureckých záchodů nedochází ke styku pokožky s povrchem záchodu, a tak je i tento typ záchodu v některých kulturách považován za hygieničtější, zvláště v případě veřejných toalet [3].

Dřepy nám svědčí

Bohužel odborná literatura na toto téma není úplně rozsáhlá a většina publikovaných studií trpí některými neduhy, zejména pak malým počtem účastníků (zřídka dosahující vyšší desítky). Je tak potřeba přistupovat k nim obezřetně.

Zhruba od poloviny do konce 20. století bylo publikováno několik studií zabývajících se anatomií vyprazdňování (defekace) [4–6]. Ty poukazují na fakt, že během pozice vsedě dochází k přiškrcení konečníku puborektálním svalem (jeden ze svalů pánevního dna), dochází tak k zaujmutí výrazně vyššího úhlu mezi konečníkem a řitním otvorem, což může ztěžovat vyprazdňování.

Na tyto starší publikace navazuje hned několik studií z nedávné doby, které zkoumají vliv polohy, v níž je vyprazdňování prováděno (vsedě vs. v dřepu). Studie na zdravých jedincích dospěly k závěru, že vyprazdňování v poloze dřepu je rychlejší a subjektivně méně náročné [7–9]. Několik dalších studií poukazuje také na možné přínosy při terapii obtíží s vyprazdňováním (hemoroidy, poranění řitní sliznice apod.), kdy změna polohy na polohu v dřepu může přinést úlevu od příznaků a usnadnit uzdravení [10–12].

Byť tedy tyto studie často zkoumají jen malý počet lidí, zdají se jejich závěry jednoznačné – pozice v dřepu nám zkrátka svědčí. Proč tedy ale stále používáme sedací záchody? Jak už jsme psali výše, tak sedací záchody mají i řadu výhod včetně pohodlí, čistoty a snadnosti užívání. Přechod na turecké záchody by tak sám o sobě nebyl spásným řešením. Navíc samotné téma vyprazdňování a problémů s ním je obecně ve společnosti nepříliš populární, či přímo tabu [12, 13]. Jedním z možných řešení je tak modifikace již používaných toalet, které umožní kombinovat výhody sedacích toalet s usnadněným vyprazdňováním [8, 10, 14]. V praxi to znamená, že během sezení na toaletě si člověk dá pod nohy několik cm vysokou stoličku, čímž dojde k (částečnému) uvolnění přiškrceného konečníku.

Dostupná literatura tedy naznačuje, že změna polohy na dřep skutečně může pomoci s problémy s vyprazdňováním, rozhodně se ale nejedná o zázračné řešení na všechny problémy. Pokud vám přijde, že vaše trávení či vyprazdňování není optimální, doporučujeme návštěvu příslušného lékaře (gastroenterolog) a konzultaci s ním.

Za Zeptej se vědce odpovídal Lukáš