Při svém pátrání jste zřejmě již narazil na životní cyklus HIV, který je zobrazen na obrázku:
Obr. 1 – Životní cyklus HIV, vytvořeno pomocí biorender.com.
Po vstupu do buňky se HIV částečně rozpadá a zůstává jen vnitřní schránka s genetickou informací, tzv. kapsida. Ta podle nejnovějších výzkumů vstupuje do jádra hostitelské buňky [1] (a na kapsidu také cílí jedno z posledních vyvinutých léčiv Lenacapavir, které je ve fázi klinických studií [2]). V jádře se genetická informace HIV stává součástí genetické informace hostitele. Genetická informace je tak v buňce hostitele uložena, lidské tělo ji nedokáže rozlišit jako cizí, a tak ji používá jako recept na tvorbu proteinů, jako to dělá běžně. Jenže místo lidských tvoří virové proteiny, z nichž vznikají virové částice, které se mohou šířit dále.
Tím, že HIV si ukládá svou genetickou informaci do buněk hostitele, člověka, vědci zatím nenašli způsob, jak pacienty nakažené HIV úplně vyléčit. Je totiž těžké „spící“, neaktivní vir v buňkách zaměřit a zlikvidovat, léčba tedy cílí pouze na virové částice, které se aktivně množí nebo aktivně napadají buňku.
Nicméně léčba velmi pokročila: v osmdesátých letech minulého století bylo HIV jako rozsudek smrti. Pomocí dnes dostupné léčby se však pacienti mohou dožít téměř stejného věku jako lidé, kteří nejsou HIV pozitivní. Dokonce je léčba natolik účinná, že ve vzorcích pacientů je množství virových částic tak malé, že ho nelze detekovat. Pacienti ale stále musí brát léky, i když už ve výrazně menším počtu dávek, než tomu bylo dříve. Pokud léky brát přestanou nebo pokud se u nich vyvine rezistence na léčbu (to znamená, že si vir najde cestu, jak léčbu obejít, a ta tudíž není účinná), množství virových částic se opět zvýší na detekovatelnou úroveň.
Genetická informace HIV je totiž stále uložena v těle hostitele, konkrétně v imunitních buňkách T-lymfocytech, které jsou přezdívány jako zásobárny HIV [3], a bez léčby se vir z těchto zásobáren množí, jak bylo popsáno výše. HIV pak napadá další imunitní buňky, rozvíjí se pak onemocnění AIDS a obranyschopnost nakaženého se výrazně snižuje. Tyto tzv. zásobárny tedy pravděpodobně budou cílem pro úplné vyléčení.
Již existují vědecké studie, které nastiňují možnosti vyléčení. Hodně se mluví o imunoterapii, na které se v posledních letech usilovně pracuje v souvislosti s léčbou rakoviny. Do těla jsou vpraveny imunitní buňky, které jsou upraveny tak, aby ničily určitý typ buněk, v případě léčby HIV právě zásobárny. Tento směr je slibný, ale také je tam několik překážek [4, 5]. Hrozí, že HIV napadne i tyto vpravené imunitní buňky. Problémové je i zničení všech zásobáren – stačí, aby léčbě jeden utekl, a HIV se může v těle opět množit. A problém může být i to, že HIV snadno mutuje a může se stát odolným vůči této léčbě.
Další směr léčby je CRISPR neboli genetické nůžky, které by cílily na gen, nebo lépe geny HIV [6]. Pokud by je „rozstříhaly“, HIV by už nebylo schopno replikace. Tyto nůžky by byly do těla vpraveny „zabalené“ a cílily by opět na zásobárny. Pro tuto léčbu už proběhly preklinické testy, tedy testy na zvířatech, které ukázaly, že je sice bezpečná, ale zatím neúčinná [7].
Ač tedy teorie vypadá pěkně, od vědeckých studií k praxi vede bohužel dlouhá cesta. Nenarazila jsem na informaci, že by některá z možností definitivní léčby byla už ve fázi klinických studií a testovala se na lidech. Při hledání jsem se ze stránek Národních institutů zdraví v USA dostala na tento web: https://hivinfo.nih.gov/understanding-hiv/fact-sheets/hiv-and-aids-clinical-trials, kde lze vyhledat probíhající klinické studie pro léky na HIV hledající dobrovolníky (momentálně žádná) a obyvatelé USA se mohou i zaregistrovat do seznamu dobrovolníků.
Můj osobní názor je, že i na klinické studie si několik let počkáme a na definitivní lék ještě déle. Přesto ale léčba tak pokročila, že pokud dnešní HIV pozitivní pacienti správně berou léky, kvalita jejich života je v mnoha ohledech stejná jako u lidí bez HIV.
Pro Zeptej se vědce odpovídala Henrietta
Zdroje:
[1] https://doi.org/10.3389/fmicb.2021.652486
[2] https://doi.org/10.1056/NEJMoa2115542
[3] https://doi.org/10.1038/ni.3152
[4] https://doi.org/10.1016/j.coviro.2019.04.004
[5] https://doi.org/10.1097/CM9.0000000000002904
