Odpověď na vaši otázku nebude jednoduchá, záleží totiž na tom, kdy vlastně odhadujete délku trvání cesty domů.
Výzkumníci rozlišují dva hlavní způsoby, jakými vnímáme čas – průběžné (prospektivní) a zpětné (retrospektivní) vnímání [1, 2].
Na co zaměřujeme pozornost
V případě průběžného vnímání času zaměřuje daný člověk svou pozornost na dobu trvání události již v průběhu události samotné. Naproti tomu při zpětném vnímání odhaduje délku trvání až zpětně, tedy poté, co daná událost skončila. V prvním případě je tedy při vnímání času více zapojena pozornost, ve druhém případě se více uplatňuje paměť. Tyto typy vnímání času tedy fungují odlišně a ovlivňují je různé věci [3, 4] .
Druhy vnímání času rozlišil již v roce 1890 William James v knize „Principles of Psychology“ a poukázal na zajímavý paradox. V kapitole „The Perception of Time“ uvádí, že časový úsek, který je vyplněn zajímavými zážitky, nám připadá jako krátký, když probíhá, ale když se na něj díváme zpětně, připadá nám dlouhý. Naopak časový úsek, který není takovými zážitky naplněn, vnímáme jako dlouhý, ale zpětně ho vnímáme jako krátký [5].
Podle experimentálních studií hraje důležitou roli při průběžném vnímání času především obtížnost dané činnosti. Pokud je nějaký úkol hodně jednoduchý, nepotřebujeme na něj zaměřovat mnoho pozornosti a můžeme ji více zaměřovat na plynutí času. V tomto případě nám tedy vykonávání jednoduché činnosti může připadat delší, než je ve skutečnosti. U obtížné činnosti pak věnujeme více pozornosti činnosti samotné a nevnímáme tolik plynutí času. Takový časový úsek je tedy vnímán jako kratší [6].
V případě zpětného vnímání času má na odhad délky času vliv počet různých změn, například změny v prostředí nebo v okolních podnětech. Čím více změn během události nastane, tím delší se nám čas zpětně zdá [3, 6].
Emoce také hrají jistou roli
Na vnímání času mají samozřejmě vliv i emoce a obecně tělesné nabuzení organismu. Podávání nabuzujích látek (např. kokainu) může v případě průběžného vnímání času vést k nadhodnocování délky daného okamžiku, v případě utlumujících látek (např. lék haloperidol používající se k léčbě schizofrenie) je pak daný okamžik vnímán jako kratší [7, 8].
Proč nám tedy může cesta domů zpátky z výletu rychleji utíkat? Z výše uvedeného vyplývají dvě pravděpodobná vysvětlení:
Pokud bychom vnímali cestu domů jako rychlejší během cesty samotné (průběžné vnímání), mohlo by to být dáno tím, že při cestě na výlet jsme více nabuzení a odpočatí, při cestě zpět jsme naopak více utlumení a unavení.
Pokud bychom odhadovali délku cesty domů jako kratší zpětně, až po návratu z výletu, mohlo být to být dáno tím, že při cestě na výlet jsme měli velký počet nových podnětů, které jsme si zapamatovali, a zpětně odhadujeme, že šlo o delší časový úsek. Pokud se vracíme zpět stejnou a již známou trasou, již tolik nových podnětů nemáme, a proto se nám daný úsek jeví zpětně jako kratší.
Vaše zkušenost se však nedá jednoduše zobecnit, někteří lidé mohou subjektivně vnímat průběh cesty domů jako delší (např. nejsou unavení, nudí se a věnují většinu pozornosti plynutí času).
Pro Zeptej se vědce odpovídal Luboš
Zdroje:
[1] https://doi.org/10.3758/BF03209393
[2] https://doi.org/10.1038/s41598-022-25913-9
[3] https://doi.org/10.1016/j.bbr.2021.113354
[4] https://doi.org/10.3758/s13421-021-01241-7
[5] https://doi.org/10.2307/1421469
[6] https://doi.org/10.1016/j.actpsy.2013.11.003
