1. Existují viry?

Ano. K jejich objevu vedl dlouhý řetězec otázek a odpovědí táhnoucí se od roku 1546. Co je příčinou nemoci? Proč způsobuje nemoc i roztok, který byl zbaven bakterií? Co je tato černá tečka o velikosti 100 nanometrů ve vzorku pocházejícím z buněk infikovaných virem, kterou vidím elektronovým mikroskopem, ale v kontrolním vzorku (neinfikované buňky) ne? Více k tomuto tématu se můžete dočíst (nejenom) v nádherném přehledu History and Impact of Virology [1]. 

Důležité je říct, že každý malý krok vědy, který vede k zodpovězení některé z vědeckých otázek, je v průběhu času opětovně prozkoumáván a doplňován. Viry byly v průběhu let izolovány, byly vyfoceny a byl ověřen i způsob jejich fungování, a toto zkoumání probíhalo ruku v ruce se studiem fungování vnitřních mechanismů buňky. Mnoho poznatků molekulární biologie totiž pochází právě ze studia virů a jejich fungování.  

Jak tedy správně reagovat na názor, že nový virus SARS-CoV-2 vůbec neexistuje, je to jen nějaký výmysl? Hlavním spouštěčem nového zájmu o teorie „neexistence virů“ byla pandemie covidu. A to jako jeden z argumentů pro to, že není potřeba přijímat žádná opatření, očkovat, testovat, ani jakkoli reagovat. Protože viry vlastně vůbec neexistují.

Dalo by se jednoduše argumentovat tím, že byl ověřený stejnými postupy jako kterýkoliv jiný existující virus. Pokud ale rovnou odmítneme existenci všech virů a virologie, tak je najednou mnohem složitější s tímto tvrzením naložit. Nabízí se odpověď „protože to všichni ví“, která ale samozřejmě není správná. Správná odpověď je, že existuje dlouhá historie, v jejímž každém kroku se znovu povědomí o virech a jejich fungování ověřovalo nebo rozšiřovalo – navíc s přesahem do buněčné biologie jako takové. Což není totéž, jako se opírat o zavedenou pravdu, které všichni slepě věří.

Když se zaměříme na původce covidové pandemie, v současné době umíme virus SARS-Cov-2 izolovat [2], umíme ho namnožit v buňkách [3], nakazit jím pokusná zvířata [4] a detekovat ho ve vzorcích z pacientů např. pomocí PCR. Dokonce je možné i tak malé viry jako SARS-CoV-2 pomocí speciálních metod vyfotit [5]. Tedy důkazů o existenci virů, konkrétně tady viru SARS-CoV-2, máme hodně.

2. Co si myslet o daném textu?

Text, který zmiňujete a ze kterého vychází váš rodinný příslušník (Next Level 1/2022, str. 36–43), se zabývá neexistencí virů a podvodným charakterem celého oboru virologie. Celý tento plátek je plný na první pohled značně komplexních „vyvracení“ existence virů. 

Mám podezření, že autoři (zajímavé je, že jejich jména se v dokumentu nedozvíme) rozumí IT technologiím, ale trpí do značné míry oborovou zaslepeností. Mají například nesmyslné požadavky jako fotografování virů při každé diagnostice. Jak píši výše – i malé viry umíme vyfotit, ale je to finančně i časově velmi náročná technika, která je tedy pro běžnou diagnostiku nepoužitelná – proto vědci vyvinuli jednodušší a levnější detekční metody (viz níže). 

Autoři vyvolávají ve čtenáři důvěru použitím odborného jazyka a tím, že zdánlivě apelují na „vědeckou správnost“, která podle nich v celé virologii vlastně ani neexistuje. Text je také poměrně hojně podpořen citacemi, což podporuje celkový dojem o odbornosti textu. 

Při bližším pohledu ale zjistíme, že se autoři dopouštějí řady logických chyb a zkreslení. Např. citují odborníky z oboru, nicméně jde jen o velmi izolované body, a zároveň ignorují řadu zjištění, kterými ti stejní odborníci jejich závěry jasně vyvrací. Vidět je to krásně u odpovědí odborníků na otázky položené autory textu – místo toho, aby autoři zveřejnili úplnou odpověď daného vědce, v textu ukazují jen pár vybraných vět z jejich vzájemné komunikace. Tomuto argumentačnímu klamu se také říká „cherry-picking“, nebo v češtině „vyzobávání rozinek“, tedy použití jen toho, co se mi zrovna hodí. Jindy místo dat a zjištění přejímají autoři přesvědčení jednotlivců, kteří sice mají odborné vzdělání, ale kteří nedodávají pro svá tvrzení vhodné důkazy. 

Klíčovým bodem kritiky autorů je způsob, jak jsou viry tzv. mapovány. Toto je konkrétní věc, kterou můžeme rozebrat více. Čtení/mapování genomů (genom je soubor veškeré genetické informace konkrétního organismu), třeba i toho lidského, je možné díky metodě zvané sekvenování. Bez přílišného zabíhání do technických podrobností můžeme stručně říct, že v případě takzvaného next-generation sekvenování nečteme celý velký genom vcelku, ale  přečteme najednou velké množství kratších úseků v délce pár stovek nukleotidů (písmenek). Tyto úseky se navzájem překrývají – díky tomu jsme je potom schopni správně poskládat do celé velké molekuly (celé souvislé sekvence písmenek). Dohromady tak osekvenování (přečtení) mnoha kratších kousků umožní poskládat celý text a osekvenovat  tak relativně rychle celý genom viru [6,7]. 

Argumentem autorů textu je, že tento obvyklý způsob mapování virů získává jen malé části sekvence virů a že není žádný dostatečný důkaz, že ty přečtené kousky „puzzle“ jsou pak poskládány správně. Tedy že virové genomy jsou vlastně jen „modely“ něčeho, co nemusí vůbec existovat. K tomuto můžeme jen říci, že tento způsob sekvenování je zavedená, prokázaná, uznávaná metoda využívaná napříč biologickými obory.

Autoři dále tvrdí, že ve zkoumaných vzorcích od pacientů se vyskytuje i řada známých a neznámých mikrobů a jiných sekvencí RNA. To je pravda – vzorky jsou odebírané z nosní nebo ústní sliznice a tam se dá očekávat bohatý mikrobiom [8,9]. Autoři proto tvrdí, že je tedy možné, že poskládaná sekvence nového viru je jen špatně složená z náhodných kusů jiných mikroorganismů. A že bez naprosto „čisté“ virové RNA, neovlivněné ani prostředím odběru vzorku, ani buňkami, ve kterých virus žije, vlastně nejde nikdy existenci virů dokázat. Autoři tu opět ignorují fakta, které by jejich závěry vyvrátily, a vyzobávají jen ty „rozinky“, které by neexistenci virů mohly naznačovat. Zaprvé – virus umíme oddělit od buněk, například centrifugací, a tím získat čistý virus, který lze dále používat na infekce, osekvenovat apod. Ano, některé studie pracovaly se vzorky, které obsahují i jiné buňky. Ale zároveň máme mnoho studií, které pracují s čistými vyizolovanými viry [10,11]. Zadruhé virus je na pomezí živého a neživého a není schopen se množit jinde než v buněčné kultuře nebo organismu a požadavek na virus, který nikdy nebyl v kontaktu s žádnou buňkou, je proto nesplnitelný. Nejen pro SARS-CoV-2 a všechny ostatní viry, ale i pro většinu bakterií a jiných mikroorganismů. To ovšem neznamená, že se nedají věrohodně zkoumat – jen, že je pro jejich zkoumání zapotřebí zvolit vhodné metody.

Nicméně sekvenace virového genomu touto metodou zdaleka není jediný důkaz existence viru SARS-CoV-2. Poskládaný „puzzle“ viru jsme také mnoha způsoby ověřili. Víme, kde jsou ve virovém genomu zakódované proteiny, ze kterých je virová částice složená. Umíme tyto proteiny i samostatně „vykopírovat” z viru, následně je vyrobit a ověřit jejich funkci [12,13]. Genom SARS-Cov-2 je také podobný příbuzným virům, což odpovídá poznatkům o virové evoluci. Tento dle autorů textu „možná jen model“ dovede napadat buňky v kulturách, šířit se v pokusných zvířatech, což je funkční důkaz toho, že se skutečně jedná o virus schopný množení. To poslední ale lze provádět pouze na specializovaných a dobře zabezpečených pracovištích, proto to také nelze dělat u každého pacienta jako způsob diagnostiky.

V časopise byly zpochybňované i detekční metody pro určení přítomnosti SARS-Cov-2 v těle (jako je RT-PCR). Pro celosvětovou pandemii je nezbytné mít spolehlivý, ale také jednoduchý a snadno dostupný způsob identifikace původce nemoci. Jinými slovy když už máme virus prozkoumaný, víme jak funguje, jak vypadá, jak ovlivňuje buňky, případně i jak ho léčit, tak ještě potřebujeme spolehlivý nástroj, který nám řekne „tento pacient opravdu má tento virus”. RT-PCR je metoda, která se zdaleka nepoužívá jen ve virologii, ale i v dalších oborech – a v laboratorních podmínkách je velmi přesná a robustní. Nicméně když analyzujeme vzorky ze stěrů pacientů, tak strašně záleží na konkrétní značce PCR testu – na světě existují různé typy komerčních RT-PCR covid testů využívajících různé metody pro přípravu vzorků (např. odkud je dělaný stěr, v jakém roztoku je poté uchováván, …). Tedy RT-PCR je velmi běžně používaná metoda v laboratořích, ale chceme-li se bavit o přesnosti RT-PCR testů v diagnostické praxi, musíme se vždy bavit o konkrétním testu, který využíváme. A tady se spolehlivost může lišit [14,15].  

Dá se shrnout, že autoři textu rozporují různé metody zkoumání virů a zpochybňují jejich správnost. Ve svém textu se proto například ptají i po kontrolních experimentech, které podle nich chybí. Některé jsme rozebrali výše, k ostatním jen dodám, že podmínkou přijetí jakéhokoli vědeckého článku k publikaci je robustnost experimentů včetně kontrolních experimentů – aneb kdyby autoři vědeckých studií nepodložili svoje data kontrolními experimenty, článek by jim ve vědeckém časopise neotiskli. 

Pokud ignorujeme všechna další fakta, která existenci virů potvrzují (viz výše), může to v laickém čtenáři minimálně vzbudit nedůvěru, čehož právě autoři využívají. Odborně znějící jazyk, jako v tomto případě, ale nezaručuje věcnou správnost, pokud není s daty a poznatky správně nakládáno.

Podobným velmi „vybíravým“ způsobem zacházejí autoři článku i s fakty o biologii buněk, a to zbývají ještě i části matematické a bioinformatické, na které se necítíme ani dostatečně kvalifikovaní reagovat. Celý text je ukázkou značně sofistikované pseudovědy opírající se o odborný jazyk a vybraná tvrzení vědců, zdůrazňující izolované otázky k metodice. Autoři přitom ignorují kvanta vědeckých dat a zjištění, která stojí v rozporu s jejich přesvědčením.

Nedá mi to jen nezamyslet se nad tím, že pokud jsou natolik přesvědčení o neexistenci virů, podle jakých důkazů tedy uznávají existenci „mikrobů“? 🤔

3. Konspirační teorie a dezinformace: co s nimi?

Již existuje vědecký výzkum týkající se toho, proč lidé podléhají dezinformacím (tj. nějak defektním a manipulativním informacím, v tomto případě těm, které se týkají virů) [16]. Jedním z důležitých aspektů tohoto problému je, že lidé se ve své důvěře v informace často neřídí samotnou kvalitou dané informace, tedy například silou důkazů, které za danou informací stojí. Informaci přijímají často na základě toho, kdo ji šíří nebo poskytuje: Pokud někdo nedůvěřuje vědeckým institucím a přijímá informace pouze od skupiny, která je mu blízká (např. radikální skeptici ohledně vakcín apod.), přijme jako pravdu i to, co z hlediska vědeckých standardů nedává smysl [17]. 

Výzkumy také ukázaly, že podléhání misinformacím se nijak nevylučuje s tím, že je člověk schopen kritického myšlení [18]. I takový člověk může podléhat dezinformacím, pokud odpovídají jeho politickým přesvědčením či světonázoru, kterým silně věří: Má menší sklony informace ověřovat nebo je přísněji posuzovat, pokud vyhovují jeho pohledu. Zde by řešením mohlo být tlumení polarizace ve společnosti: Čím méně budeme nekritickými podporovateli toho či onoho směru, je možné, že tím spíše budeme mít potřebu informace ověřovat [16].    

Samostatný problém, vedle problému dezinformací, představují konspirační teorie, o nichž se také zmiňujete. Ve vašem případě jde zřejmě o teorie týkající se toho, že se někdo spikl, aby šířil fámu o virech a měl z toho například ekonomický či politický prospěch. Podle jedné z definic jde o teorie, které se staví proti oficiálním, například expertním vysvětlením nějakého nelegálního skutku nebo skutku, z něhož někomu plynula výrazná újma (např. rozšíření viru SARS-CoV-2) [19, 20]. Tento skutek se pak snaží objasnit „alternativně“, totiž právě poukázáním na spiknutí nějakých osob či institucí, které za danou událostí mají ve skutečnosti stát. Motivací má být právě nějaká výhoda, která pro tyto osoby či instituce ze spiknutí plyne: například rozšíření viru má někomu přinést politický vliv nebo ekonomickou moc. 

Konspirační teorie pak charakterizuje to, že jsou založeny na problematických důkazech (spíše se opírají o domněnky či podezření) a že jejich zastánci často odmítají jakékoli protiargumenty (ty jsou často chápány jako něco, co vytvořili sami konspirátoři, aby zakryli svůj podíl na tom, že k oné události došlo) [19]. Klíčový rys, jímž se tyto „teorie“ odlišují od jiných špatných teorií, spočívá v tom, že jejich cílem není jen něco vysvětlit, ale také někoho obvinit, případně vůči němu vyvolat nepřátelství nebo agresivitu. Může jít například o zdravotnické či politické instituce nebo jejich představitele, kteří jsou chápáni jako oni spiklenci. V této souvislosti se také poukazuje na to, že konspirační teorie jsou velmi často antisemitské nebo se antisemitskými postoji inspirují: Židé bývají tradičním terčem tohoto typu myšlení [21]. 

Nebezpečnost těchto teorií spočívá v tom, že při jejich masovém šíření příslušné, například zdravotnické, instituce ztrácejí důvěru, nebo v tom, že jejich představitelům hrozí přímé nebezpečí: stávají se předmětem hněvu jakožto „spiklenci“ zodpovědní za nějakou neblahou událost. Dalším rizikem spojeným s konspiračními teoriemi je to, že jejich zastánci se svými postoji radikálně oddělují od společnosti a ztrácejí zájem o komunikaci s kýmkoli jiným než s lidmi, kteří sdílejí jejich přesvědčení. Jde tedy také o výrazný společenský problém [22]. 

Důvody, proč lidé konspiračním teoriím věří, mohou být psychologické. Zde se hovoří o tzv. kognitivních zkresleních, tedy náchylnosti naší mysli k tomu nějak nesprávně vykládat skutečnost. V případě konspiračních teorií se poukazuje především na tzv. intencionální zkreslení (jde o nepřiměřený předpoklad, že za každou událostí musí být nějaký záměr, nějaká “intence” – „vir někdo musel záměrně vytvořit“) nebo proporční zkreslení (za nějakou obří katastrofou „nemůže být pouhá náhoda“, „musí být výsledkem nějakého komplexního spiknutí“) [23]. 

Vedle toho mohou být důvody pro víru v konspirační teorie čistě politické: daná teorie obviňuje skupinu, k níž má někdo určitý odpor (může jít o Židy, „liberální novináře“ nebo „experty“), a rád potom takovou teorii přijme [19]. Jedním z řešení problému tedy může být širší debata o kognitivních zkresleních: Pokud nám bude známo, že lidská mysl k nim může mít sklon, existuje šance, že se tím posílí naše snaha prověřovat vlastní domněnky a přesvědčení. Dalším řešením může být, jako v případě dezinformací, tlumení polarizace: čím méně se bude ve společnosti šířit nedůvěra či nenávist vůči „expertům“ či „elitám“ jakožto „nepřátelům“, tím méně budou mít lidé sklony přijímat teorie, které s jejich odporem k daným skupinám  dále pracují.

Za Zeptej se vědce odpovídali Jana a Tomáš

Zdroje:

[1] https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC7150216/

[2] https://link.springer.com/article/10.1007/s00216-021-03401-9

[3] https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10083141/

[4] https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/34610856/

[5] https://www.nature.com/articles/s41598-020-73162-5

[6] https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/33745759/ 

[7] https://www.nature.com/articles/s41598-024-84952-6

[8] https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/25143824/ 

[9] https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/37700024/

[10] https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7239045/ 

[11] https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9505060/

[12] https://doi.org/10.3389/fimmu.2023.1249607

[13] https://www.nature.com/articles/s41401-020-0485-4 

[14] https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/33282076/ 

[15] https://www.nature.com/articles/s41598-023-35915-w

[16] https://doi.org/10.1257/jep.34.3.220 

[17] K tomu viz pojem “komory ozvěn”: https://doi.org/10.1017/epi.2018.32 

[18] https://doi.org/10.1017/bpp.2016.2 

[19] https://doi.org/10.1007/s12115-023-00816-1 

[20] Keeley, B. 2006. Of Conspiracy Theories. V knize Conspiracy Theories: The Philosophical Debate (str. 45–60). Aldershot: Ashgate Publishing Limited.

[21] Byford, Jovan. Conspiracy theories: A critical introduction. Springer, 2011.

[22] Viz jednotlivé texty v knize: Uscinski, Joseph E. Conspiracy theories and the people who believe them. New York: Oxford University Press, 2018.

[23] Brotherton, R. 2015. Suspicious Minds: Why We Believe Conspiracy Theories. London: Bloomsbury Sigma.