Co jsou mikroplasty?

Mikroplasty a nanoplasty, jeden z největších strašáků moderní společnosti. Jak napovídá název, jedná se o mikroskopické částice, které mají velikosti menší než 5 mm (1 µm – 5 mm), či nanočástice (velikost < 1µm) – obojí vznikají rozpadem plastů [1]. A bohužel, tyto částice mají schopnost akumulovat se neboli hromadit. To znamená, že se nedají odbourat přirozenými procesy v přírodě (tzv biodegradace ), ale místo toho se rozpadají na více menších a menších částic, které lidské oko už nemůže vidět. Poté se hromadí ve vzduchu, půdě, vodě, potravě, kterou konzumujeme, a ve výsledku také v nás [2].

Vliv na organismus

Do těla si mikroplasty najdou cestu skrze trávicí trakt, kontaktem s pokožkou či dýcháním [1]. Plastové částice byly nalezeny v lidské krvi [3], stolici [4], placentě [5], plicích [6], játrech, ledvinách a bohužel také v mozku [7]. To znamená, že mohou prostupovat ochrannou bariérou mezi mozkem a krví (tzv.) hematoencefalickou bariérou). Z toho vyplývá, že plastové částice okupují celé naše tělo, a to pravděpodobně už od početí [8].

Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně nové téma, kterému je potřeba věnovat ještě více výzkumu, můžeme se pouze domnívat, jak rozsáhle mohou plastové částice působit na náš organismus. Pokud bychom se zaměřili na trávicí trakt, plastové částice zde způsobují sníženou tvorbu hlenu, který pokrývá sliznice (žaludek, střevo), narušují funkce střevní bariéry a mikrobiom, způsobují poruchy metabolismu jater, narušují imunitní systém atd. [1]. To může vést ke zvýšenému riziku rakoviny žaludku a tlustého střeva či k výskytu střevních zánětů [1].

A co mozek?

Jak je zmíněno výše, i mozek je bohužel zasažen přítomností plastových částic. Dokonce bylo naměřeno, že množství částic v mozku byla několikanásobně vyšší než třeba v játrech a ledvinách. Jednalo se ale pouze o jednu konkrétní a nejčastěji zastoupenou sloučeninu ve výrobě plastů (polyethylen) [7] a nemusí to tak platit pro všechny (celkem bylo v krvi identifikováno 24 typů [9]). Nedá se říci, že by hromadění plastových částic v mozku přímo způsobovalo demenci. Zatím je pouze známo, že pacienti s demencí mají v mozku vyšší množství plastových částic než ti bez demence [7]. Zároveň také plastové částice mohou zhoršovat příznaky Parkinsonovy choroby [10].

A co s tím?

Bohužel nic… Zatím neexistuje bezpečný způsob, jak dostat plastové částice z lidského těla trvale. Například vylučováním (stolice [4], močení [11]) se může dostat množství částic z těla ven, stejně tak jako darováním krve či těhotenstvím (část může přecházet krví do placenty a plodu, část může přecházet také kojením [12]). Neexistuje ale studie, která by se zabývala měřením toho, k jak moc velkému přesunu částic dochází. Zatím není možné změřit množství plastových částic v rámci celého živého organismu, aby bylo možné posoudit zatížení různých částí. Neumíme například změřit, jaké množství částic se nachází právě v mozku. Zároveň se množství také velmi liší mezi různými jedinci.

Ovšem vždy existuje naděje. Studie ukazují, že v momentě, kdy dochází k razantnímu snížení množství či úplné eliminaci mikroplastů v prostředí rybiček zebřiček (dánio pruhované), dochází rovněž také k velkému úbytku mikroplastů v jejich tělech [13]. Pokud se globálně změní způsob, jakým nakládáme s plastovými materiály, mohl by se stejný princip uplatnit také u nás. K tomuto můžeme sami velmi aktivně přispívat snižováním plastů kolem sebe: např. neskladovat a neohřívat potraviny v plastových nádobách či minimalizovat nákup plastových výrobků a potravin skladovaných v plastových obalech.

Pro Zeptej se vědce odpovídala Terka