Děkuji za zajímavou otázku, pokusím se odpovědět. Na nějakém uměleckém díle nás v první řadě mohou přitahovat jeho smyslově vnímatelné vlastnosti (zvuky, barvy, tvary ad.). Někdo má rád zelenou, jiného nadchne zvuk elektroniky. Pokud pak vidí obraz zahrnující jeho oblíbené odstíny nebo zaslechne elektronickou hudbu, jednoduše ho to baví. Toto potěšení však není nijak specifické pro umění. Fanoušek elektronických zvuků se třeba rád zaposlouchá také do zapnutého vysavače, vyznavač zelené zase ocení zelinkavou barvu nějakého dobře zatepleného paneláku. Na tom samozřejmě není nic zvláštního. Samotné vnímání (percepce) některých věcí v člověku vyvolává potěšení, ať už v oblasti umění, či mimo něj. Záleží na jeho individuálních sklonech.
Existují však méně běžná pohnutí, které může umění vyvolat. Zde příslušné pohnutí, třeba fascinace, není bezprostředně vyvoláno smyslovými vlastnostmi díla. Je spíše vyvoláno tím, jak tyto vlastnosti vnímáme. Proto se v tomto případě hovoří o “metakognitivních pocitech”, tedy pocity “o tom”, jak vnímáme a poznáváme: jsou to pocity vyvolané nikoli věcí samotnou, ale tím, jakým způsobem se k ní vztahujeme v našem chápání či percepci. Zde existují dvě alternativní teorie, které tento jev vysvětlují.
Podle první teorie nás nějaké umělecké dílo těší tím víc, čím dokonaleji odpovídá tomu, co známe a co třeba i nevědomky od něho očekáváme, a čím plynuleji ho tedy vnímáme. Podle této teorie platí, že znalec současné vážné hudby si užije například skladbu Michala Nejtka (náš výborný současný skladatel), pokud tato skladba i v nejmenších detailech dobře odpovídá schématům daného žánru, které si už posluchač osvojil. Stejně tak nás může těšit fakt, že tvář na obraze dokonale odpovídá tomu, jak si představujeme, že má být lidská tvář malována, nebo že kubistická socha je správně kubisticky provedena. Pozitivní pocit zde vzniká proto, že dílo neklade našemu vnímání žádné překážky, vše v něm dokonale identifikujeme na základě svých dosavadních zkušeností. Proto se také občas hovoří o processing fluency theory, teorii plynulého chápání.
Vedle toho však existuje jiná teorie, která s právě popsaným přístupem polemizuje. Tato teorie tvrdí, že dílo nás fascinuje, pokud pouze částečně odpovídá našim znalostem a očekáváním a pokud jim částečně neodpovídá. Zastánci této teorie argumentují tím, že pokud by dílo pouze dokonale korespondovalo s našimi znalostmi a očekáváními a my bychom ho vnímali zcela plynule, brzy by nás začalo nudit. Teprve pokud zahrnuje aspekt něčeho neznámého, překvapivého, co se teprve snažíme uchopit, vyvolává to pocit nadšení, fascinace apod. Nějaká hudební skladba je tedy pro nás působivá, pokud naše očekávání také nějak nabourává a přesahuje. Proto se zde někdy hovoří o „double-aspect view“, tedy dvou-aspektovém přístupu: jestliže nás umění má nadchnout, musí korespondovat i nekorespondovat s tím, co už dobře známe, v čem jsme zběhlí.
Tyto metakognitivní pocity se pak mohou promítat i do našich tělesných reakcí na umění: počínaje husí kůží, přes poklepávání nohou, až třeba po tanec v rytmu dané skladby. Celé naše tělo tedy může na umění reagovat a jeho reakce může pocity dále intenzifikovat.
Pro Zeptej se vědce odpovídal Tomáš
Zdroje:
Berlyne, Daniel E., Aesthetics and Psychobiology. New York: Appleton-Century-Crofts, 1971.
Dokic, Jérôme. „Aesthetic Experience as a Metacognitive Feeling? A Dual-Aspect View.“ Proceedings of the Aristotelian Society. Vol. 116. No. 1. Oxford University Press, 2016.
Kirsch, Louise P., Cosimo Urgesi, and Emily S. Cross. „Shaping and reshaping the aesthetic brain: Emerging perspectives on the neurobiology of embodied aesthetics.“ Neuroscience & Biobehavioral Reviews 62 (2016): 56-68.
Meyer, Leonard B. Emotion and Meaning in Music. Chicago: University of Chicago Press, 2008 [1956].
Reber, Rolf, Norbert Schwarz, and Piotr Winkielman. „Processing fluency and aesthetic pleasure: Is beauty in the perceiver’s processing experience?“ Personality and social psychology review 8.4 (2004): 364-382.
Sacks, Oliver W. Musicophilia. Tales of Music and the Brain. London, UK: Picador, 2007.Shelley, James. „The default theory of aesthetic value.“ The British Journal of Aesthetics 59.1 (2019): 1-12.
O samotné husí kůži si pak můžete přečíst zde: