Vaši otázku můžeme pochopit jednak v existenciálním, jednak v teoretickém smyslu. Podívejme se nejprve na ten první smysl, přičemž samotné označení existenciální berte prosím s velkou rezervou. Výroků o tom, že náš běžný život je iluze a to podstatné je někde jinde, např. až za jeho hranicí, kterou přecházíme smrtí, najdeme mnoho. Výmluvný je v tomto již název dramatu od velikána španělského baroka Calderóna Život je sen. Už tento název v sobě nese důležitý vhled. Sice každý žije ovlivněn svou dobou a za mnohé jí vděčí, nicméně pokud třeba zcela podléhá tlaku ke stále nenasytnějšímu konzumu, má smysl říci, že život takového člověka není opravdový. A je důležité si tento odstup od života pěstovat, pokud si chceme uchovat něco ze své důstojnosti a svobody.
Podobně Dino, protagonista románu Nuda od Alberta Moravii, má pocit, že nic není skutečné, což je projevem neautentičnosti jeho života. Tento pocit ale nemůže potlačovat nebo označovat za nesmyslný, naopak si jej musí v plné míře připustit, aby s ním nakonec dovedl něco udělat. Díky této odvaze se pak může dobrat možná mimořádně opravdového života.
Význam tohoto odstupu je však také možné pochopit zcela špatně a skončit pak ještě hůře, než kdybychom se o něj nesnažili. Snadno se pak upadne do paranoidního pohledu na svět, kterým se vyznačují vyznavači konspiračních teorií, kteří se zaštiťují údajně kritickým myšlením a tváří se, že ničemu nevěří, ale pak místo sice nedokonalých, avšak přesto v zásadě důvěryhodných informací důvěřují kdejaké absurditě.
Na teoretické rovině dokázal formulovat pochybnost velmi blízkou podezření, které vyjadřuje vaše otázka, René Descartes [2001, 2. kap.]. Ve svých Meditacích o první filosofii navrhuje, abychom pochybovali o všem, o čem pochybovat lze. Z jeho pohledu lze pak skutečně pochybovat takřka o všem, mimo jiné, zda existují jiní lidé než já. Jak mohu vědět, že kolem sebe nevidím jenom dobře fungující automaty? A existuje vůbec nějaký svět? Není všechno podobně působivá iluze, jakou zažíváme ve snu? Sám Descartes se pokusil všechny tyto pochybnosti vyvrátit, přesto jeho samotná pochybnost na další generace působila přesvědčivěji než jeho řešení.
Další filosofky a filosofové se tedy snažili jeho pochybnosti vyvrátit a přinést svůj vlastní důkaz toho, že existuje na nás nezávislý vnější svět. Dodnes tyto snahy zcela neutichly. Významný představitel tzv. analytické filosofie Bertrand Russell [1927, 2. kap.] asi před sto lety argumentoval, že když se dívá na kočku, následně obrátí svůj zrak k něčemu jinému a pak na ni opět pohlédne, je z mnoha hledisek racionálnější předpokládat, že kočka existovala i po tu dobu, kdy se na ni nedíval. Tedy existence kočky není závislá jen na našem vnímání jako iluze či sen: onu kočku si dotyčný nevymyslel a nezdála se mu jako ve snu.
Tato hypotéza je přirozená a má méně problematických předpokladů než její alternativa. I když není vůbec snadné myslet s Russellovou precizností, asi bychom měli sklon dokazovat existenci vnějšího světa nějakým podobným způsobem. Je ale značně pochybné, zda jakákoli argumentace tohoto druhu bude někdy přesvědčivá. I když mnohé nasvědčuje tomu, že se mi můj život jenom nezdá, sebenepatrnější možnost, že by tomu přece jenom mohlo být jinak, v tom případě stačí k tomu, aby nám veškerá argumentace připadala nicotná.
Nicméně je tady i jiný moderní přístup, který jde napříč obvykle oddělenými filosofickými školami. Podle něho je už samotné vyslovení této otázky (připomínám, že mluvím o jejím teoretickém smyslu) chyba. Tato otázka je podle některých významných osobností filosofie nesmyslná, i když je obtížné její nesmyslnost rozpoznat.
Abych alespoň naznačil, jak může být nějaká otázka nesmyslná, představme si, že by se někdo zeptal takto: „Chápu, že astronomie dokáže odhalit mnoho fascinujících poznatků o vesmíru, ale jedna věc mě zaráží. Všechny astronomky a všichni astronomové neustále říkají planetě Venuše »Venuše«. Jak však mohou vědět, že se tak jmenuje doopravdy!?“ Snad je pochopitelné, že taková otázka neukazuje dosud opomíjenou možnost, že se planeta jmenuje jinak, ale spíše obnažuje tazatelův zmatek. Některé otázky pak mohou být stejně nesmyslné, leč jejich nesmyslnost se může skrývat pod závojem zdánlivé závažnosti a hloubky. Podle některých autorů, jako např. Henri Bergson, Martin Heidegger, Ludwig Wittgenstein nebo Donald Davidson, je tomu podobně i s otázkou, zda se mi všechno nezdá, a zda tedy existuje nějaký na mně nezávislý svět. Každý z těchto filosofů k problému přistupuje jinak a já budu muset být selektivní.
Ještě v 18. století prohlašoval Kant [2001, AA III, 23] za skandál filosofie, že se jí dosud nepodařilo prokázat existenci vnějšího světa. Před necelými sto lety reagoval Heidegger (2002, kap. 43), že je naopak skandál, pokud se o podobný důkaz vůbec ještě někdo snaží. V jeho pojetí je to, že žijeme v nějakém světě, který jsme si nevymysleli, základní předpoklad naší existence. Podle Bergsona [2003, 1. kap.] zase nelze vysvětlit, jak funguje smyslové vnímání, pokud od začátku nepředpokládáme, že naše smysly jsou ve styku se skutečně existující realitou, se kterou doopravdy interagujeme. Jde tedy o něco, co je třeba předpokládat, ne dokazovat.
Ludwig Wittgenstein [2010] a částečně i Donald Davidson [1991] se opírají o povahu poznání a jazyka. Náš jazyk je nesmírně složitý a snad ke každému jazykovému pravidlu existuje řada výjimek. Nicméně aby vůbec mohl fungovat, nemůže se v něm dít vše zcela chaoticky a bez pravidel. A slova jako »realita«, »pravda«, »věc« na jedné straně a slova jako »sen«, »omyl«, »přelud« na druhé straně mohou, velmi zjednodušeně řečeno, fungovat pouze tehdy, když se obvykle setkáváme s tím, co označují ta první, za to spíše výjimečně s tím, co označují ta druhá. Pokud by tomu tak nebylo, možná bychom nevědomky začali používat slovo »pravda« ve významu »nepravda« nebo »omyl« a naopak, ale tím bychom prokázali pouze zmatenost, nikoli hluboký vhled do tajů tohoto světa. Jako o »snu« má podle tohoto přístupu smysl hovořit pouze o tom, čemu náleží poměrně malá část našeho času a co v nějakém ohledu nezapadá do základního celku našeho světa, protože ve snech se dějí zvláštní věci, které odporují mnohému, co o světě a o sobě víme. Říkat pak, že je možná všechno sen, se pak hodně podobá situaci, kdy někdo zpochybňuje, jak se jmenuje planeta Venuše.
Velmi podobně se domnívám, že od nějaké míry výstřednosti konspirační teorie už nejsou pouze nepravděpodobné, nebo dokonce nepravdivé, nýbrž jenom nesmyslné. A proto jsou také nevyvratitelné. Tato jejich zdánlivá síla je ovšem ve skutečnosti jejich slabost, a proto si mnoho z nich nezaslouží, abychom o nich seriózně diskutovali.
Davidson i Wittgenstein každý svým způsobem zdůrazňují, že abychom se mohli bavit o snech, přeludech, obrazech v naší mysli apod., předpokládá to, že se vedle toho bavíme také o věcech, které nejsou pouze v naší mysli nebo představivosti. Davidson rozlišuje tři druhy poznání, a to poznání sebe sama, poznání druhých lidí a poznání na nás nezávislého světa. Žádná z těchto tří sfér není myslitelná bez těch ostatních a zjednodušitelná na ostatní. Na jednu stranu poznávám vnější svět na základě toho, co sám vnímám, a na základě toho, co mi řeknou ostatní, ale stejně tak poznávám druhé lidi na základě toho, jak je vnímám a jak žijí v našem společném světě. A konečně i sebe sama poznávám také na základě toho, jak žiji se svým světem, a na základě toho, co o mě říkají druzí. Jak mohu vědět, že má dnešní radost nebo můj dnešní smutek je stejného druhu jako před týdnem, a tedy se s nimi mám možná vypořádávat podobně jako minule? Mimo jiné díky tomu, že mi mí přátelé potvrdí, že je to se mnou jako před týdnem, a také díky tomu, že se chovám podobně. Bez druhých lidí a bez objektivně daného světa bych tedy podle Davidsona nemohl poznávat ani sám sebe. Nelze tedy tvrdit, že je vše pouze můj přelud.
Nebudu se divit, když vás má odpověď příliš neuspokojí. Chtěl jsem vás trochu pobídnout k umírněnému doceňování existenciálního smyslu vaší otázky a naopak spíše odrazovat od jejího teoretického smyslu. V duchu Hegela [2019, úvod] a Wittgensteina [2010, § 516] jsem chtěl vyvolat pochybnost o pochybnosti. Ale byla by škoda, a nejenom pro akademickou filosofii, kdybychom na vaši otázku někdy našli konečnou odpověď.
Pro Zeptej se vědce odpovídal Pavel
Zdroje:
Bergson, H. (2003). Hmota a paměť. Praha: Oikoymenh. Přeložil Alan Beguivin.
Calderón, P. de la B. (1981). Život je sen. Praha: Odeon – světová četba. Přeložil Vladimír Mikeš.
Davidson, D. (1991). Three varieties of knowledge. In: A.J. Ayer memorial essays: Royal institute of philosophy supplement, 30, Cambridge University Press.
Descartes, R. (2001). Meditace o první filosofii. Praha: Oikoymenh. Přeložili Petr Glombíček a Tomáš Marvan.
Heidegger, M. (2002). Bytí a čas. Praha: Oikoymenh. Přeložili Ivan Chvatík, Pavel Kouba, Miroslav Petříček a Jiří Němec.
Hegel, G.W.F. (2019). Fenomenologie ducha. Praha: Filosofia. Přeložili Jan Kuneš a Milan Sobotka.
Kant, I. (2001). Kritika čistého rozumu. Praha: Oikoymenh. Přeložili Jaromír Loužil, Jiří Chotaš a Ivan Chvatík.
Moravia, A. (1967). Nuda. Praha: Československý spisovatel. Přeložila Eva Ruxová.
Russell, B. (1927). Problémy filosofie. Praha: Čin.
Wittgenstein, L. (2010). O jistotě. Praha: Academia. Přeložil Vlastimil Zátka.