Schopnost zvířat a lidí rozeznávat tělesné pachy je důležitá z hlediska výměn biologických i sociálních informací mezi zvířaty i osobami, ať už jde o výběr partnera, rozeznání konkrétního jedince, nebo pohlaví dotyčné osoby. Některá zvířata i člověk jsou pak stejně tak schopni čistě na základě tělesného pachu zachytit a rozlišit i informaci o stáří toho, kdo sledovaný pach vytváří [1]. Tato schopnost je podpořena tvorbou specifických těkavých vonných látek tělesného pachu starších lidí. Než se ale na samotný stařecký pach podíváme podrobněji, pojďme si říct něco o tom, kde a jak se tělesný pach bere, šíří a co z něj lze vyčíst.

Těkavé chemické látky zodpovědné za tělesný pach jsou z větší části vyráběny vnitřním metabolismem těla, případně bakteriální aktivitou na povrchu kůže [2]. Tyto látky zvané metabolity jsou pak vylučovány z kožních potních a pachových žláz nebo prochází přímo skrz kůži ze sítě kapilárních cév pod kůží, přičemž za nejdůležitějšího producenta tělního pachu jsou považovány apokrinní žlázy [3]. Skrze ně se tvoří unikátní pachový podpis jednotlivce, který lze rozdělit na typicky mužský a ženský. Odborná literatura popisuje typicky mužský pach jako zatuchlý až žluklý, po sýru, zatímco typicky ženský jako cibulový pach [3].

Pomocí pachu lze také diagnostikovat různé nemoci, které jsou se změněným pachem spojovány. Toho si všiml již Hippokratés ve starověkém Řecku a tuto znalost rozvinul do léčebných metod např. Galén nebo Avicenna [3]. Dnes je tato metoda používána např. u trénovaných psů, kteří jsou schopni – čichem z vydechovaného vzduchu, stolice [3] nebo moči [4] pacienta – správně rozlišit pacienty s nádorem od těch bez nádoru. Citlivý psí čich tedy detekuje těkavé vonné látky, které vznikají při změněném metabolismu a biologických aktivitách souvisejících s nemocemi.

Vraťme se však k dotazu a stařeckému pachu. Věda potvrzuje, že věkově závislé změny ve složení obsahu žláz a jejich sekretů existují [1]. Charakteristický tělní pach starších lidí se někdy označuje jako „pach stárnutí“ nebo „pach starého člověka“ [2]. Ten se objevuje během stárnutí organismu, při kterém se mění složení obsahu kožních žláz vlivem snížené produkce pohlavních hormonů, které právě aktivitu kožních žláz řídí [3].

Zaměříme-li se na konkrétní chemické látky, jejichž zvýšená přítomnost u starších lidí přímo souvisí s jejich vyšším věkem, lze mluvit o několika následujících sloučeninách. Analýzy těkavých vonných látek z lidské kůže ukázaly u starších lidí na zvýšené množství diacetylu [2], dimethylsulfonu [5], benzothiazolu [5] nebo nonanalu [5]. Právě nonanal a hlavně jemu podobný 2-nonenal [6] byl studován asi nejpodrobněji jako příčina zhoršení tělního pachu osob nad 40 let.

Nenasycený aldehyd 2-nonenal má charakteristický, nepříjemně mastný až travnatý zápach. Vzniká rozkladem omega-7 mononenasycených kyselin (mastné kyseliny, vyskytující se např. v semenech rakytníku, ale lidské tělo si je umí vyrobit samo) [6], přičemž starší lidé mají oproti mladším změněné některé parametry tělního metabolismu [6, 7]. Jde např. o snížené množství antioxidantů a aktivitu antioxidantních enzymů obecně [7]. Starší tělo nestíhá efektivně potlačovat vznik lipidových peroxidů vzniklých působením reaktivních forem kyslíku (ROS – reactive oxygen species) [7]. Vyšší produkce 2-nonenalu je pak podpořena i vyšším množstvím právě omega-7 mononenasycených mastných kyselin, které v tucích kůže starších lidí vzrůstá až šestinásobně [6].

Zde je třeba zmínit, že práce studující zvýšené množství 2-nonenalu [6] byla provedena u japonských mužů. Důležité je to z toho hlediska, že subjektivní vnímání tělních pachů je ovlivněno i složením stravy konkrétní osoby [8]. Nepříjemně páchnoucí 2-nonenal tak může být produkován ve zvýšené míře jen u Japonců, kteří ve své stravě mají přirozeně hodně rybích produktů obsahujících vysoké množství nenasycených mastných kyselin [3]. Lze tak mluvit i o kulturně-specifickém pachu lišícím se podle různých regionů světa.

Ač se podnikají pokusy použít 2-nonenal jako (bio)marker stárnutí např. v zařízení typu elektronického nosu [7], 2-nonenal pravděpodobně nebude nejzásadnější faktor přispívající k „pachu starého člověka“. K němu rozhodně přispívají i změny ve fyzické aktivitě, frekvenci a intenzitě osobní hygieny a uklízecích návycích starších osob. A kdo ví, třeba jsou za „pach starého člověka“ zodpovědné ještě další chemické látky, které na své objevení zatím stále čekají.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Martin