Na tuto otázku není snadné odpovědět, protože historická lingvistika znakových jazyků není příliš rozvinutá disciplína [1, 2] a jednoznačné odpovědi na příbuznost evropských znakových jazyků zatím nemáme.
Formování znakových jazyků v habsburské monarchii
Tyto jazyky se v podobě, v jaké je známe dnes, pravděpodobně formovaly na konci 18. a v 19. století v souvislosti se vznikem specializovaných škol pro neslyšící a utvářením neslyšících komunit [3].
České země i Slovensko byly v té době součástí habsburské monarchie. Český znakový jazyk se formoval v Ústavu pro hluchoněmé v Praze, založeném v roce 1786, v užším kontaktu se znakovým jazykem používaným ve vídeňském ústavu založeném v roce 1779 [3].
V Bratislavě, tehdejším Prešpurku, fungoval ústav pouze v letech 1833–1872 a byl také v úzkém sepjetí s ústavem vídeňským. Mimo toto období chodily slovenské neslyšící děti do školy do maďarského Vacova (Vácu), posléze i do Vídně [4].
Přímý kontakt mezi Prahou a Bratislavou v této době zatím prokázán není, avšak vlivy z Vídně se podílely na formování obou jazyků. V současné době probíhá výzkum podobnosti jazyků habsburské monarchie [5], blízkost slovenského, českého a rakouského znakového jazyka potvrzuje i jedna starší studie [6].
Postavení znakových jazyků v československém období
V roce 1918, kdy vzniklo Československo, byly český a slovenský jazyk pravděpodobně v bližším vzájemném kontaktu, nicméně v tomto období byl znakový jazyk používán pouze ve vzájemné komunikaci mezi neslyšícími v neformálním prostředí internátů a spolků.
Již od roku 1880 se Evropou šířil názor, že vzdělávání je přípustné pouze v mluveném jazyce, znakový jazyk byl tedy postupně z českých i slovenských škol vytlačován a ve školách byl oficiálně zakázán. Nejdéle, až do roku 1932, se používal v pražském ústavu. Odborníci jej považovali za nedostatečný a nedokonalý komunikační prostředek, nesouměřitelný s mluveným jazykem [7].
Znaky se postupně začaly navracet do škol až v osmdesátých letech 20. století. Až v roce 1986 vyšel slovenský slovník [8] a v roce 1988 český slovník [9] znakového jazyka [10].
Podrobnější výzkum shod a rozdílů českého a slovenského znakového jazyka zatím bohužel nemáme. Z dílčí studie zaměřené na znaky pro oblast rodina vyplynulo, že zhruba 80 % znaků bylo odlišných [11].
Regionální rozdíly
Odlišnosti však můžeme nalézt i ve znacích používaných na území Čech a Moravy (doporučujeme videa v sekci Další čtení). Znakové jazyky jsou totiž obecně značně regionálně rozrůzněné, což je dáno tím, že se vyvíjely a předávaly převážně izolovaně v jednotlivých školách, neboť znakový jazyk bylo možné používat pouze v přímé komunikaci, nikoliv v komunikaci na dálku.
Pokud budeme uvažovat o širší rodině znakových jazyků ovlivněných původním vídeňským znakovým jazykem, respektive jazykem rakouské monarchie, pak neslyšící Češi a Slováci si budou pravděpodobně nejlépe rozumět vzhledem k tomu, že ve znakových jazycích se užívají tzv. mluvní komponenty, tedy pohyby úst odvozené z mluveného jazyka [12], a ty jsou si, díky příbuznosti čestiny a slovenštiny, podobné. I když znakové jazyky mají zcela odlišnou strukturu a gramatiku než jazyky mluvené, jsou jimi obklopeny a přebírají od nich některé prvky – některé znaky jsou pak doprovázeny artikulací českých nebo slovenských slov či jejich částí.
Pro Zeptej se vědce odpovídala Lenka
Zdroje:
[1] Reagan, Timothy. 2021. Historical Linguistics and the Case for Sign Language Families. Sign language studies 21(4). 427–454. https://doi.org/10.1353/sls.2021.0006
[2] Power, Justin M. 2022. Historical Linguistics of Sign Languages: Progress and Problems. Frontiers in psychology 13(818753). 1–17. https://doi.org/10.3389/fpsyg.2022.818753
[3] Okrouhlíková, Lenka. 2025. The emergence of Czech Sign Language. Sign Language & Linguistics (Online First). 1–57. 10.1075/sll.24006.okr
[4] z připravované disertační práce Romana Vojtěchovského (osobní sdělení)
[5] Rathmann, Christian & Peter Romanek. 2025. Emergence, Convergence, and Generational Shifts in Sign Languages within the Habsburg Empire: A Lexical Perspective. Abstract presented at the Symposium on the History and Genetics of Sign Language Communities, Paris, 13–14 November 2025. https://drive.google.com/file/d/1MDYksK55bnLbvnjlzucGVEUAufEnI5KZ/view
[6] Bickford, Albert J. 2005. The Signed Languages of Eastern Europe. Journal of Language Survey Reports 26. 1–45. SIL International and University of North Dakota.
[7] Okrouhlíková, Lenka. 2024. Slovo nebo posunek? Diskuse o užívání znakového jazyka v ústavech pro hluchoněmé v 1. polovině 20. století. Historia Scholastica, roč. 10, č. 1. 85–106. https://historiascholastica.com/sites/historiascholastica.com/files/HS/11.pdf
[8] Mistrík, Jozef, Csonka, Štefan a Ladislav Ubár. 1986. Frekvenčný slovník posunkovej reči. Bratislava: SlPN.
[9] Gabrielová, Dagmar, Paur, Jaroslav a Josef Zeman. 1988. Slovník znakové řeči. Praha: Horizont.
[10] Okrouhlíková, Lenka. 2025. First Dictionaries of Czech Sign Language. International Journal of Lexicography, vol. 38, iss. 4, p. 365–396. ISSN 0950-3846. DOI: 10.1093/ijl/ecaf019
[11] Vojtechovský, Roman. 2012. Porovnanie podoby znakovej zásoby českého znakového jazyka a slovenského znakového jazyka pre oblasť: Rodina. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/48101
[12] Vlková, Jiřina. 2018. Mluvní komponenty v českém znakovém jazyce. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav jazyků a komunikace neslyšících. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/100627
Další čtení prověřené autorem:
České a moravské znaky (video)
České a moravské varianty českého znakového jazyka: https://www.facebook.com/watch/?v=343120370377046
Okrouhlíková, Lenka. 2017. Z historie českého znakového jazyka — Johann Mücke a první slovníček znaků (1834). Studie z aplikované lingvistiky, roč. 8, č. 1, s. 65–80. ISSN 2336-6702. https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/97272/1520285_lenka_okrouhlikova_65-80.pdf?sequence=1&isAllowed=y
Okrouhlíková, Lenka. 2021. Z historie českého znakového jazyka – Hieronymus Anton Jarisch a obrázkový slovník znaků z roku 1851. Speciální pedagogika, roč. 31, č. 3–4, s. 143–172. ISSN 1211-2720. https://drive.google.com/file/d/1vf0NLr2xpX5hRINVdkIw7eCQ6r4qaMFA/view