Odpověď
CO sám o sobě skleníkovým plynem není, velmi rychle ale v atmosféře reaguje s hydroxylovým radikálem za vzniku CO2. V následujících datech je tento fakt zahrnut a jeho efekt přepočítán na ekvivalenty CO2, podobně jako další skleníkové plyny [1].
Ve zkratce škodí klimatu více kondenzační kotel než kamna na dříví. Ačkoliv jsou kondenzační plynové kotle velmi účinné, stále se jedná o fosilní palivo, které vypouštíme do atmosféry „navíc“. Dřevo je na rozdíl od něj obnovitelné a CO2 vlastně jen cirkuluje ze dřeva do atmosféry a zpět. Je tu však několik ALE, které tuto situaci mohou jinak nahnout nebo překlopit.
Rozdíly v produkci ekvivalentů kg CO2 na MWh dřeva a zemního plynu se mohou pohybovat v desítkách, ale i až tisících procent [2–5]. Přesně, jak zmiňujete, tyto rozdíly mohou být způsobeny různými úniky při těžbě a distribuci nebo jejich započtením do studie [6–9]. Dřevní biomasa je na tom podobně, záleží na pěstování dřeva, těžbě, zpracování a dopravě. Stejně tak je třeba zohlednit i to, zdali je jeho pěstování a těžba udržitelné a neničí ekosystémy. I když jde o obnovitelný zdroj, tyto faktory zapříčiňují, že má nezanedbatelnou uhlíkovou stopu. Spalování dřeva navíc produkuje více dalších škodlivých látek, způsobujících smog a škodících lidskému zdraví [10–11].
Dřevo je tedy z pohledu klimatu lepší, ale pouze na lokální úrovni. Pokud je dovezeno po troškách a ještě z daleka nebo pokud bychom ho pálili všichni tak, že je nejen nedýchatelno, ale ani nezbyl žádný les, to už samozřejmě udržitelné zkrátka není.
Za tým Zeptej se vědce vypracovala Christina
Zdroje
[2] https://www.lrl.mn.gov/docs/2016/mandated/161074/2011_07_4.pdf
[5] https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0959652616318637
[6] https://link.springer.com/article/10.1007/s10584-011-0217-3
[7] https://www.pnas.org/content/110/44/17768.short
[8] https://www.pnas.org/content/110/44/17768.short
[9] https://www.science.org/doi/10.1126/science.aar7204
[10] https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0961953415001798
[11] https://link.springer.com/article/10.1007/s11367-013-0611-3