Odpověď
Oxid uhličitý, kterým se sytí některé nápoje, je chemicky stejná látka, jako ten oxid uhličitý, jehož produkci chceme vzhledem k ekologickým dopadům omezit.
Ničemu to však nepřekáží, jelikož oxid uhličitý, který si najde svou cestu až do nápojů, je předtím stejně vygenerován v nějakém průmyslovém procesu, například při výrobě amoniaku, zpracováním ropy nebo v tepelné elektrárně [1].
Rozdíl je, že místo jeho vypuštění do atmosféry je zachycen, vyčištěn a následně znovu využit jinde (například ve zmíněných nápojích) [2, 3]. Celková bilance je tedy přibližně stejná (přibližně proto, že procesy zachycení a čištění stojí nějakou energii navíc), jen se do atmosféry dostane o nějakou dobu později.
I kdyby se oxid uhličitý do sycených nápojů vyráběl specificky pro toto využití, dopad na naši uhlíkovou stopu by byl minimální.
Průměrná uhlíková stopa jednoho člověka se nyní ročně pohybuje kolem 4,5 tuny [4]. Předpokládejme, že v plechovce nápoje jsou 3 g oxidu uhličitého a vypijeme každý den jednu.
Za rok bychom tak vypustili do atmosféry něco přes kilogram oxidu uhličitého navíc, což je zanedbatelné v porovnání s produkcí elektřiny, tepla, jídla atd.
Za Zeptej se vědce odpovídal Adam
Zdroje
[1] https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1876610217319525
[2] https://link.springer.com/article/10.1007/s42452-019-0909-2
