Biologie tažných lososovitých ryb je poměrně složitá věc. Tyto ryby mají velmi výrazný rys svého rozmnožovacího chování – ve chvíli, kdy se vykulí z jikry, očichají si místo, kde k tomu došlo, a vjem si uloží. Až v moři dospějí, vrátí se rozmnožovat na stejné místo. Zkoumáním lososích genů bylo zjištěno, že ten návrat je velmi místně přesný (k tomuhle kameni, k téhle lávce přes řeku atd.). To znamená, že se při rozmnožování potkávají blízce příbuzní jedinci. To má samozřejmě dopady – jedná se o příbuzenské páření se všemi genetickými důsledky.
Není to ovšem úplně stoprocentní a k občasnému promíchání dojde tím, že ne všichni migrující lososi trefí zpátky do své rodné řeky – zhruba třetina samců dopluje na výtěrové místo jinam, někdy i na druhou stranu oblasti, kde se vyskytuje daný druh. Roli také může hrát změna původního prostředí, např. změna tvaru řečiště nebo změna výšky hladiny oceánů může migrační trasu zcela přesměrovat a zavést tak lososy do nového prostředí. Tím se udržuje výměna genetické informace mezi populacemi. V případě, že by výše uvedené jevy neprobíhaly, populace lososů z jednotlivých řek by se skutečně začaly od sebe mírně odlišovat. Kdyby toto trvalo dostatečně dlouho, opravdu by mohlo dojít až k oddělení na úrovni různých druhů.
Sluší se doplnit, že v dospělé fázi v moři rostou samice rychleji než samci, což má za následek, že predátoři sežerou více samců než samic. Na výtěrová místa se tedy poté vrací daleko více samic než samců. Část samic by se tak neměla s kým pářit, ale naštěstí část samců v původní populaci vůbec netáhne do moře, zůstanou v širším okolí výtěrových míst v řekách, vzhledem k nedostatku potravy zakrsnou a čekají na návrat samic. Tito samci se nazývají rusky karliki, anglicky dwarf salmon („trpasličí lososi“), česky strdlice. To vše činí rozmnožování lososů tak složité a fascinující.
Pro Zeptej se vědce odpovídali Zuzana, Petr a Alexandr
