Odvšivení lidí: vy se ptáte, my odpovídáme!

Pokud se na parazity podíváme zeširoka, můžeme mezi ně zařadit i viry. Tak získáme alespoň jeden organismus napadající člověka, který se povedlo vymýtit – virus pravých neštovic [1, 2]. Díky tomu, že jsou viry extrémně jednoduché organismy na samé hranici živého a neživého, jde proti nim relativně snadno vyvíjet vakcíny. To můžeme vidět třeba na příkladu rychlé reakce na COVID-19 nebo každoročně obměňovaného očkování proti chřipce.

Další na řadě by mohl být parazitický červ vlasovec medinský. Zde nám zase napomáhá jeho omezené zeměpisné rozšíření. Vlasovec medinský se nyní vyskytuje už jen vzácně v několika afrických zemích a Světová zdravotnická organizace (WHO – World Health Organization) odhaduje, že kolem roku 2030 by mohl vymizet úplně [3]. Vymýcení vlasovce ale komplikuje fakt, že tento parazit, donedávna považovaný za čistě lidského trapiče, byl před pár lety objeven u psů [4].

To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou

Tím se dostáváme k jednomu zásadnímu faktoru – tzv. hostitelské specifitě, tedy počtu různých druhů hostitelů, na kterých se parazit může přiživovat [5].

Paraziti s širokou hostitelskou specifitou mohou napadat velké množství různých hostitelů – třeba taková blecha psí sice preferuje psovité šelmy, ale může sát i na kočkách, hlodavcích a spoustě dalších savců včetně člověka [6]. Naopak paraziti s úzkým hostitelským spektrem mohou žít jen na malém počtu druhů hostitelů, a často jen na jediném.

Vědci odhadují, že každý živočišný druh na Zemi má alespoň jeden druh parazita, který neparazituje na žádném jiném druhu [7]. Člověk má takových věrných trapičů celou řadu a virus pravých neštovic byl jedním z nich, což zásadně přispělo k možnosti jeho vymýcení. Vyléčit a naočkovat všechny ohrožené osoby je sice ohromný úkol, ale i ten bledne před nutností to samé provést navíc s jedním či více druhy domácích nebo, ještě hůř, divokých zvířat.

Vši se drží vší silou

Vši jsou typickým příkladem parazitů s extrémně úzkou hostitelskou specifitou. Jednotlivé druhy vší se často specializují nejen na jediný druh hostitele, ale i na konkrétní část jeho těla. To je částečně dané anatomií jejich končetin, které jsou přesně adaptované na konkrétní průměr vlasů či chlupů hostitele. Díky tomu se vši umí držet skutečně „vší silou“ a vzdorovat tak vyčesání. Na druhou stranu to limituje jejich výskyt jen na hostitele s odpovídajícím typem chlupů, které navíc mohou být odlišné na různých částech těla [5].

Na člověku parazitují tři druhy vší. Veš dětská neboli hlavová žije v lidských vlasech. Veš šatní saje hlavně na částech těla pod oblečením, do kterého klade vajíčka. Veš muňka žije hlavně v pubickém ochlupení, ale můžeme ji najít i jinde na těle, kde jsou chlupy silnější (včetně řas a obočí, ale nikdy ne ve vlasech).

Všechny tři druhy jsou striktně specializované na člověka a nedokáží přirozeně přežít na žádném jiném hostiteli [5]. Na základě toho můžeme se solidní jistotou říci, že pokud bychom skutečně najednou zbavili všechny lidi na světě daného druhu vši a odvšivení poctivě opakovali až do vymýcení všech životaschopných vajíček, tento druh vši by vyhynul.

Adaptace na jiného hostitele

Můžeme si ale být stoprocentně jistí, že člověk je skutečně jediným hostitelem svých vší? Vědci dokáží z výzkumných důvodů chovat veš šatní na laboratorních králících. Funguje to jen za přísně kontrolovaných podmínek a s aktivní pomocí výzkumníků [8, 9], ale přece jen jde o doklad, že specializace na člověka není nepřekonatelnou překážkou.

Nemůžeme tedy vyloučit, že právě teď někde na světě probíhá přirozený evoluční experiment vedoucí k rozšíření hostitelské specifity jednoho z lidských druhů vší, podobně jako se to stalo s vlasovcem medinským, krevničkou močovou [10] nebo plasmodiem [11], původcem malárie.

Pokud by se nám podařilo vyhubit jeden druh vši, zbylé dva druhy by v delším časovém horizontu měly možnost se přizpůsobit a převzít jeho způsob života. Například veš dětská by mohla být relativně rychle (v řádu tisíců let) nahrazena vší šatní, která se z ní vyvinula před zhruba sto tisíci lety v důsledku vynálezu oblečení [12].

Musíme také počítat s možností přeskoku jiného druhu vši ze zvířete na člověka. Tak jsme koneckonců přišli k muňkám. Vědci se domnívají, že před cca 3,3 miliony let se předci člověka nakazili novým druhem vši od goril. Ten se pak přizpůsobil životu na lidském pubickém ochlupení a vyvinul se v dnes již striktně lidskou veš muňku [13]. Něco podobného se může stát i v budoucnosti.

Vymýcení vší by bylo setsakramentsky náročné

To vše jsou ale jen teoretické úvahy. Vzhledem k tomu, že vši každoročně napadají stovky milionů lidí ve všech zemích světa [14], nejsou důsledně likvidovány a neexistuje proti nim očkování jako proti pravým neštovicím, byla by snaha o jejich vymýcení extrémně náročným projektem vyžadujícím ohromné množství prostředků, které by jistě mohly být využity efektivněji v jiných oblastech zdravotnictví, kde je výsledek infekce nebo nemoci život ohrožující.

Nehledě na etickou otázku, zda vůbec máme právo úmyslně způsobit vyhynutí jiného druhu živočichů, byť tak nepříjemných a potenciálně nebezpečných, jako vši bezesporu jsou.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Lukáš