Mobilita vědců: vy se ptáte, my odpovídáme!

Chápání vědecké migrace se v průběhu dějin proměňuje a do popředí se dostávají nová hlediska. Již ve středověku se v Evropě zformoval mezinárodní trh univerzitních pozic, v němž se mezi institucemi a státními útvary přesouvali učenci, často vícekrát za svou kariéru, a ti věhlasnější ve výsledku na větší geografické vzdálenosti [1]. V nedávnější historii vedly globální ekonomické nerovnosti a studená válka k tomu, že začal být více zkoumán fenomén jednosměrného „odlivu mozků“. Když se v novém tisíciletí začali vracet vědci vzdělávaní v elitních institucích západního světa do zemí svého původu (typicky do východoasijských států), do popředí pozornosti se dostalo pojetí vědecké mobility, tedy přesunu vědců na zahraniční pracoviště, jako kariérně a vědecky prospěšné cirkulace lidí v globálním vědeckém systému.

Navzdory odvěké mezinárodní povaze vědy se takto definovaná vědecká mobilita stala předmětem systematického bádání relativně nedávno. Část výzkumů vědecké mobility kromě přeshraničních přesunů zahrnuje i tzv. domácí mobilitu, tedy změnu působiště uvnitř jedné země. Sledování vědecké mobility v poslední době usnadňuje i rozvoj velkých bibliografických databází, z nichž lze čerpat údaje o aktuálním pracovišti autorů odborných článků. Nedávno se začaly objevovat také první přehledové studie, které tuto tematiku souborně mapují. Dodejme ještě, že kromě vědecké mobility vědci často působí mimo své pracoviště v rámci terénního výzkumu, což může pro evropského klimatologa znamenat pobyt v Arktidě nebo pro českého historika či archeologa pobyt v Řecku. Tento typ pracovních pobytů zpravidla pod pojem vědecké mobility chápané jako změna pracoviště nespadá.

Shrneme-li poznatky z dostupných přehledových studií [2, 3], můžeme říci, že jsou zdokumentovány pozitivní vztahy jak mezi mobilitou a kariérním růstem, tak mezi mobilitou a vědeckým výkonem. Jinými slovy, pokud vědec vycestuje, pak má větší šanci, že bude povýšen nebo vyprodukuje více publikací s větším ohlasem. Změna působiště vedla k vyšší produktivitě i v kontrolované studii domácí mobility s nastavením, které se snaží přiblížit experimentálním podmínkám [4]. K nejlépe doloženým přínosům mobility patří rozšíření sítí spolupráce. Studií, které se snaží zachytit dopad mobility na kvalitu vědeckého poznání, je poskrovnu, ale vyznívají vesměs kladně.

Pozitivní signály tedy převažují, ale jsou doloženy i nulové či dokonce negativní efekty mobility. Nároky spojené s přesunem mohou narušit dosavadní vztahy se spolupracovníky a alespoň krátkodobě snížit produktivitu [5]. Vědečtí migranti se také ocitají v nevýhodě vůči starousedlíkům, kteří častěji obsazují manažerské pozice [6]. Zdá se tedy, že mobilita je prospěšná jen za určitých okolností – záleží například na oboru, délce trvání pobytu, kariérní fázi nebo na kulturních rozdílech mezi výchozím bodem a destinací. Například u elitních fyziků jsou rozdíly mezi těmi, kteří pracovně vycestují, a těmi, kteří setrvají, spíše zanedbatelné [7].

Vědeckou mobilitu lze rozdělit na vícero typů. Jako zvláštní podskupinu vědeckých migrantů můžeme označit „navrátilce“, tedy vědce, kteří se po nějaké době trvání mobility vrací na místo svého původního působení. Mimochodem, Česko patří k zemím s nejvyšší mírou návratové mobility [8]. Výzkum argentinských „navrátilců“ uvádí, že tito vědci udržují větší míru mezinárodní spolupráce než jejich kolegyně a kolegové bez obdobné zkušenosti a publikují v časopisech, které jsou častěji citovány [9]. Studie srovnávající podnikatelské aktivity vědců v Dánsku ve třech kategoriích – vědci bez zkušenosti s mobilitou, navrátivší se vědci a nově příchozí migranti – udává, že u „navrátilců“ existuje největší pravděpodobnost, že propojí své odborné působení s podnikatelskými aktivitami [10]. Případ čínských „navrátilců“ [11] zase naznačuje, že vědecká migrace nemusí být hra, v níž jedna strana vždy prohraje, jak se to jeví z perspektivy „odlivu mozků“. Státy a instituce, z nichž vědci odcházejí, získávají s odchodem vědců nové pracovní vazby na jejich nová působiště, což se projevuje v množství společných publikací.

Je zřejmé, že odpověď na vaši zdánlivě jednoznačnou otázku je poměrně rozsáhlá a složitá. To vyplývá z potíží, které se s výzkumem vědecké mobility nevyhnutelně pojí. Uplatňuje se zde například tzv. efekt samovýběru, což znamená, že schopnější vědci dostávají více nabídek a současně o mobilitu sami intenzivněji usilují. Tito vědci jsou navíc tím více motivováni vycestovat, čím častěji je mobilita uznávána jakožto ukazatel excelence, a to nejen při grantových soutěžích či výběrových řízeních. K tomu přispívá také fakt, že se většina vědecké mobility odehrává mezi elitními institucemi [12]. V souvislosti s nárůstem počtu vědeckých migrantů [13] se bude na druhou stranu zvětšovat vnitřní různorodost a kvalitativní rozdíly v této skupině vědců, což komplikuje jejich vzájemné porovnávání.

Zároveň jsou ale popsány mechanismy, jako je předávání schopností nabytých praxí (jak si dobře vést laboratorní deník nebo řídit schůzky týmu), inovace ve smyslu propojování poznatků či intenzita spolupráce. Ty nám umožňují zlepšení kariérních výsledků věrohodně přisoudit pohybu vědců mezi různými pracovišti alespoň nepřímo. Výsledky výzkumů akademické mobility je zvlášť vhodné vnímat v kontrastu se situací, kdy vědci zůstávají na stejné instituci, kde získali svůj doktorát, případně i nižší tituly. Tento tzv. akademický inbreeding se jednoznačně pojí s negativními dopady na výkony jednotlivců i institucí [14–16].

Pro Zeptej se vědce odpovídal Radim.