Vliv leštidla: vy se ptáte, my odpovídáme!

Složení leštidla do myčky bylo patentováno v roce 1981 [1]. Od té doby lidé používají tento přípravek, aby nádobí po umytí bylo zářivě čisté bez skvrn od vápníku a hořčíku rozpuštěného ve tvrdé vodě. Hlavní složkou leštidla jsou tzv. neiontové povrchově aktivní látky, které potáhnou nádobí povlakem odpuzujícím vodu a snižují tím počet skvrn na umytém nádobí. Dalšími součástmi jsou rozpouštědlo pro tyto povrchově aktivní látky a cheláty pro snížení tvrdosti vody. Rozpouštědlo a cheláty tvoří jen malé procento ve složení leštidla a navíc zůstávají v odmyté vodě, nemají tedy žádný vliv na naše zdraví.

Jiné je to s neiontovými povrchově aktivními látkami. Ty mohou v některých leštidlech tvořit i plných 100 % složení. Většinou však tvoří méně než 30 % [2]. Tyto povrchově aktivní látky potáhnou nádobí povlakem, který způsobí, že voda po něm jen steče, ale nepřilne. Celý vtip této metody je, že nádobí je po celém mycím cyklu stále potaženo touto vodu odpuzující vrstvou. Je tedy logické, že když na nádobí položíme svoje jídlo, bude to i na něm. Stejně tak budou touto vrstvou potaženy i příbory, které přímo dáváme do úst.

Studie z roku 2020 [2] sledovala tisícovku pacientů, kteří vyhledali lékařskou pomoc po vypití leštidla. Z nich bylo 937 dětí, většinou mladší pěti let. Většina těchto pacientů vypila méně než 50 mililitrů (velkého panáka) leštidla. Pacienti si často (ne však všichni) stěžovali na pálení v ústech, pocit na zvracení a zvracení. Čtyři dospělí pacienti ze 44 testovaných měli silnou otravu, ale tři z nich také k leštidlu vypili alkohol anebo leštidlem zapili paralen či jiné prášky. Tito silně otrávení pacienti vypili leštidla opravdu hodně – čtvrtlitr až litr. Vystavení takovému množství leštidla pak vede k otravě organismu a poškození centrální nervové soustavy. Důležité je říct, že ani při těchto extrémních požitích nikdo z nich nezemřel.

Evropský úřad pro připravenost a reakci na mimořádné situace v oblasti zdraví (HERA) shromáždil velké množství studií týkajících se rizik souvisejících s akutním pozřením leštidla a spočetl jedovatou dávku [3]. Nutno říct, že zbytky na talířích a dalším nádobí rozhodně nedosahují těchto jedovatých množství. V dotazovaném případě však nedochází k velkému požití leštidla najednou. Jde jen o malé zbytky na talíři a na příborech, kterým jsme však vystaveni pravidelně.

Mezinárodní tým vědců (ze Švýcarska, Turecka, Číny a Spojených států amerických) v roce 2023 publikoval studii zabývající se právě tímto scénářem [4]. Jako zkoumaný objekt použili 10 porcelánových hrníčků, které vědci vyzkoušeli umýt několika různými mycími cykly nádobí. Umyté hrníčky pak v laboratoři nechali vylouhovat do tekutiny, která odlepila veškeré zbytky leštidla a prášku do myčky (detergentu). Zjistili, že v žádném mycím cyklu se neumylo z nádobí úplně všechno. Na hrníčkách vždycky zůstaly zbytky jak leštidla, tak prášku. Prášku zbývalo vždy více než leštidla.

Chceme-li spočítat, kolik toho sníme při olíznutí nože, musíme tento poměr ještě snížit, protože při takovém olíznutí se nerozpustí všechny zbytky mycích prostředků do naší pusy. Je toho tedy ještě méně než ona naměřená množství. Vědci ve zmíněné studii pak vypěstovali v laboratoři buňky naší vnitřní střevní stěny (pěstovat lidské buňky pro laboratorní pokusy je běžná praxe) a ty pak vystavili vodě s naměřeným zbytkovým množstvím leštidla a prášku. Výsledky ukazují, že přímo pro střevní buňky jsou i tato velmi malá množství leštidla a prášku jedovatá. V reálné situaci však do střeva nedostaneme ani takováto malá množství, jako byla zmíněna v této studii. Pokud vodou, kávou, nebo mlékem zapijeme jídlo, tak to jídlo na svém povrchu také zachytí zbytky detergentu, čímž se detergent deaktivuje a už naše střevo neovlivňuje. Stěna střeva je navíc pokrytá gelovou vrstvou bílkovin (mucinu), která dále snižuje množství zbytků leštidla, které se může dostat ke střevním buňkám.

Vnitřní povrch našeho střeva je tvořen vrstvou buněk, které mezi sebou mají veškeré mezery zcela zaplněny bílkovinami. Dohromady tvoří bariéru, skrz kterou neproniknou jedovaté látky a nebezpečné bakterie do našeho krevního řečiště a k dalším vnitřních orgánům. Pokud se tato střevní bariéra poničí, vede to k proniknutí bakterií do střevních buněk, zánětům střev, alergiím a dalším nemocem [4]. Neiontové povrchově aktivní látky v leštidle vytrhávají bílkovinné molekuly z těsně vyplněných meziprostorů mezi buňkami střeva. Tím pak rozruší onu potřebnou bariéru. Detergenty v prášku se zase zabudují do povrchové membrány střevních buněk a mohou střevní buňky částečně rozpustit a snížit jejich životaschopnost. Důležité je opět zmínit, že v reálné situaci jsou množství těchto ničivých látek, které projdou až k buňkám střeva, velice malá. Jejich efekt tedy nebude nijak velký. Podezření, že si pravidelně v malých dávkách střeva poškozujeme, zde ale stále je.

Když i malé zbytky leštidla a prášku mohou narušovat ochrannou vrstvu našeho střeva, tak proč je vlastně používáme? Detergenty v prášku mají jasný účel. Zbavíme se mastných zbytků jídla na nádobí, a navíc tyto detergenty zabíjejí bakterie, které rostou ve zbytcích jídla. Detergenty rozrušují a rozpouštějí povrchové obaly bakterií stejně dobře jako povrchovou membránu našich střevních buněk. Použití prášku na nádobí sníží počet některých bakterií na našich příborech a talířích víc než desettisíckrát, u jiných bakterií i stotisíckrát [5]. Díky této antibiotické aktivitě detergentů z prášku do myčky může požití jejich zbytků ničit nejen svrchní buňky našeho střeva, ale také pomocné bakterie ve střevě, známé pod názvem mikrobiom. Bakterie střevního mikrobiomu pomáhají s trávením a také chrání vnitřek střev před invazivními nebezpečnými bakteriemi. Pokud jsou naše střeva bez zdravého mikrobiomu, nebezpečné bakterie pak nemusejí bojovat o místo a živiny s ochrannými bakteriemi mikrobiomu a mohou naše střeva snadno osídlit. To pak opět vede k zánětům střev.

Jsem toho názoru, že detergenty v prášku do myčky však stále mají více výhod než nevýhod. Jíst stotisíckrát více patogenních bakterií, usazených na špinavém nádobí, by bylo pravděpodobně horší než potýkat se s malými zbytky detergentu ve střevě. Leštidla jsou prokazatelně jedovatá při velkých dávkách nebo nesprávném používání, kdy ho při mycím cyklu použijete zbytečně mnoho, nebo když dopijete vodu ze sklenice, která byla v myčce dnem vzhůru. Při správném použití by i leštidla měla mít jen malý či zanedbatelný efekt na naše střeva. Pokud opravdu nechceme nic riskovat, tak leštidlo prostě používat nebudeme. Leštidlo nám dává jen pocit krásného čistého nádobí bez skvrn. Žádnou jinou přidanou hodnotu pro samotné čištění však nemá. V případě leštidla by se tedy možná vyplatilo radši ho vynechat, jíst a pít z nádobí se skvrnami od vápníku z tvrdé vody, než si pomalu (možná) ničit ochranu střev.

Jedna zajímavost na závěr: Jedna povrchově aktivní látka podobná těm používaným v leštidlech na nádobí je schválena jako běžný potravinový doplněk se značkou E433. Používá se například v instantní smetaně do kávy, aby se lépe rozpouštěla, v pečivu, aby vydrželo déle čerstvé a zároveň bylo zpevněné, nebo také v balených párcích, čokoládách, ztužených tucích a dalších. Tohoto potravinového doplňku si do úst dáváme ještě mnohem víc a i u něj je podezření, že narušuje povrch střev. Pokud se tedy chceme vyhnout možnému poškozování střev po malých dávkách, měli bychom se vyhýbat nejen leštidlu, ale také potravinám obsahujícím podobné látky. To od nás ovšem vyžaduje pečlivě sledovat, co kupujeme a co jíme.

Pro Zeptej se vědce odpovídala Adéla