Budeme-li se s běžným Japoncem bavit o japonských mečích, které si spojujeme především s výzbrojí samurajů, tedy příslušníků vojenské šlechty, která dominovala japonskému politickému a společenskému systému zhruba od dvanáctého století do druhé poloviny století devatenáctého, nejspíš pro ně dotyčný Japonec použije (v japonštině) obecné označení „katana“.

Různé druhy japonských mečů

Tento výraz je ve vztahu k japonským mečům, jež se vyznačují jednobřitým ostřím a větším či menším zakřivením, všeobecný, a lze jej tedy použít pro označení širokého spektra takových mečů, ať už se fakticky liší délkou, způsobem nošení, užitím či příslušenstvím. Pro jednotlivé typy japonských mečů existují také specifická označení (např. wakizaši, tantó, tači, učigatana aj.).

Především pro meče s delší čepelí (kolem 60 cm a více) se pak užívá právě označení katana 刀, pro kratší meče jsou v Japonsku obecně rozšířená označení wakizaši 脇差 a tantó 短刀. V japonské historii však nalezneme i meče bez zakřivení, tj. s přímou (a běžně též dvoubřitou) čepelí. Tyto meče byly do značné míry dováženy z Číny a historicky mečům typu katana předchází. Označují se buď výrazem curugi nebo výrazem ken. Oba výrazy se zapisují stejným čínským znakem 剣. Curugi je původní japonský výraz a japonské čtení daného znaku a ken je výraz převzatý z čínštiny a japanizovaný (a tedy tzv. sinojaponské čtení daného znaku). Japonština po většinu své historie a i v současnosti disponuje slovy japonskými i sinojaponskými.

Japonské jednobřité meče

Pro obecné označení japonských mečů existuje v japonštině kromě běžného japonského výrazu katana ještě formální sinojaponský výraz nihontó 日本刀 („japonský meč“). Lze si povšimnout, že v tomto slově figuruje stejný čínský znak, kterým se zapisuje i japonský výraz katana, znak 刀. Druhé, sinojaponské čtení tohoto znaku je tó a uplatňuje se i v označení mečů bez zakřivení s jedním ostřím – čokutó 直刀. Pro dlouhý japonský jednobřitý meč se zakřivením, nošený typicky zavěšený u pasu ostřím dolů, se používá označení tači, jež se zapisuje znaky 太刀 – opět zde (možná trochu překvapivě) figuruje stejný znak jako pro výraz katana. V neposlední řadě lze na znak 刀 v sinojaponském čtení tó narazit ve slově tóken 刀剣, které se skládá ze dvou sinojaponských složek, které v daném slově souhrnně odkazují jak k mečům zahnutým (tj. katana, tó), tak i k mečům rovným (tj. ken).

Bavíme-li se však o slovech – zde tedy slovech japonských – je zásadní především to, jak uživatelé jazyka daná slova reálně používají. Po velkou část historie neměli Japonci potřebu hledat pojmenování pro jiné meče než japonské a po většinu historie byl nejtypičtějším japonským mečem právě meč samuraje, tj. katana. Dnešní Japonci však už mají často povědomí i o nejaponských zbraních šavlového typu (s jedním ostřím a zakřivením) a často pro ně také používají obecný výraz katana.

Kdo tedy má pravdu?

Japonština tedy v konečném důsledku vytváří situaci, ve které máte pravdu oba: katana je označení v jistém smyslu specifického meče (s jedním břitem a zakřivením), na rozdíl např. od označení curugi. Současně platí, že „meč“ se může japonsky říct i jinak (např. tóken). I tak může být katana 刀 v Japonsku obecným označením meče – hovoříme-li pouze o typických mečích japonských (samurajských), kterým se při uvědomění si této perspektivy také odborně říká nihontó.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Jiří