Vzhledem k tomu, že v populaci bez ztráty zraku jsou sny především popisovány jako „obrazové“, otázka, jak sní lidé nevidomí, zaujala i pozornost vědců. Porozumění jejich snění nám totiž může pomoci pochopit, jak souvisí systémy vnímání či jednotlivé smysly s tvorbou snů.

Před zodpovězením otázky, „co se zdá slepému člověku“, musíme nejprve rozlišit, zda se jedná o jedince nevidomého od narození, nebo o člověka, který o zrak přišel v průběhu života, a má tedy zkušenost i s obrazovými vjemy.

Snové prožitky lidí, kteří jsou nevidomí „odmala“, jsou obvykle založené na sluchových, hmatových, čichových, případně chuťových představách [1]. Dá se říci, že jsou podobné jejich bdělé zkušenosti. Tento fakt by podporovala hypotéza kontinuity [2], podle které existuje návaznost mezi naším bdělým a snovým životem, a to jak obsahově (např. silné emoční zážitky, které prožíváme přes den, se promítají do našich snů), tak způsobem vnímání. Z fyziologického hlediska by neobrazovému snění napovídala také skutečnost, že nevidomí lidé mají v REM fázi spánku, která je spojována s výrazným sněním, méně očních pohybů [3]. To by tedy mohlo napovídat, že mají méně vizuálních představ nebo takové v jejich snech úplně chybějí.

Podle nedávných zjištění však mohou i od narození nevidomí lidé zažívat ve svých snech vizuální představy. Existence obrazového obsahu snů u nevidomých napovídá, že náš mozek může mít určité vrozené tělesné schéma, které umožňuje vytváření vizuálních představ na základě propojení informací z více smyslů [4]. Zdá se, že některé sluchové či hmatové podněty mohou obrazovou představu navodit i nevidomému [5]. Někteří popisují, že ve svých snech někdy vnímají barvy nebo tvary, jiní dokonce uvádějí, že během svého života měli i celé obrazové sny [6].

Jednu z účastnic našeho výzkumu na Katedře psychologie Univerzity Palackého [6] zaujalo, že když byla malá, mohla ve snech běhat, aniž by do čehokoli narazila – věří, že v nich tedy viděla. Tato schopnost se později vytratila a i ve snech by teď bez doteků narážela do předmětů před sebou. Zdá se tedy, že snové prožitky nevidomých procházejí v průběhu života určitým vývojem. Slabší či kratší obrazové představy ve snech nevidomých mozek dotváří jinými smyslovými zkušenostmi – nevidomí mívají oproti lidem, kteří vidí, více sluchových, hmatových, případně chuťových a čichových představ [1].

Pokud bychom se zaměřili na obsah snů, dosavadní studie popisují, že po emocionální i tematické stránce není mezi sny nevidomých lidí a lidí bez ztráty zraku rozdíl. Výzkum však naznačuje, že lidé s vrozenou slepotou mívají oproti lidem, kteří vidí nebo kteří o zrak přišli až v průběhu života, častěji noční můry a jejich sny častěji obsahují agresivní činy [1]. Noční můry se u nevidomých jedinců zakládají stejně jako běžné sny zejména na sluchových, hmatových, případně čichových nebo chuťových představách.

Vyšší výskyt nočních můr u nevidomých jedinců může souviset s větším množstvím potenciálně ohrožujících situací, se kterými se v každodenním životě setkávají [1]. Například i cestování z místa na místo je pro ně bez zrakových podnětů rizikovější a může působit jako zdroj stresu. Noční můry v některých případech mohou vznikat na základě chybějící možnosti vizuálního zpracování bdělých zážitků. Např. u nevidomých dětí se v nočních můrách objevovaly neznámé zvuky, které pro ně byly děsivé v bdělém životě a jejichž zdroj si nemohli zrakem ověřit či vyhodnotit jako bezpečný – zvuky pračky, telefonu nebo jiných spotřebičů [7].

U lidí, kteří přišli o zrak až v průběhu života a tedy mají s obrazovými vjemy zkušenost, obvykle přetrvává schopnost vytváření snových obrazů. Zdá se však, že doba, po kterou jsou slepí, souvisí s kvalitou i délkou vizuálních snových představ. Tedy lidé, kteří nevidí delší dobu, mohou mít kratší či méně frekventované vizuální představy než lidé, kteří jsou nevidomí kratší dobu [3]. Dá se také říci, že jejich sny postupně „blednou“. Z jasných obrazů zůstávají pouze obrysy a barvy ztrácejí ostrost a jas [6]. Někteří lidé uvádějí, že jejich sny i přes dřívější schopnost vidět kopírují jejich aktuální bdělé vnímání bez ohledu na dřívější zkušenosti (např. pokud mají zbytky zraku, mají stejné zbytky zraku ve snu) [6].

Dá se tedy říci, že schopnost vidět ve snu je individuální. Je možné, že souvisí mimo jiné i s tím, jak lidé se ztrátou zraku rehabilitují svoje vizuální schopnosti (např. prostřednictvím cílených vizuálních představ). K tomu, abychom těmto souvislostem porozuměli, je ovšem třeba další výzkum.

Pro Zeptej se vědce odpovídala Lucka