Hojení řezných ran je složitý proces, který zahrnuje řadu mechanismů na molekulární a buněčné úrovni [1].

Prvním úkolem našeho těla je zastavit krvácení. V tomto případě se jedná o okamžitou reakci. V prvním kroku dochází ke stažení cév, čímž je snížen průtok krve v okolí rány. V druhém kroku dochází k aktivaci krevních destiček tím, že se dostávají mimo krevní řečiště. Krevní destičky jako záchrana v první linii nasedají na vazivo v okolí rány, mění svůj tvar a shlukují se, až nakonec vytvoří primární sraženinu. Ta sice vzniká rychle, ale je příliš slabá, a tak musí přijít třetí krok – aktivace tzv. koagulační kaskády (děje vedoucí k nezbytnému srážení krve). Výsledkem těchto dějů vzniká jakási síť tvořená z vláken bílkoviny fibrin. Do této sítě se začnou zachytávat červené i bílé krvinky a krevní destičky, čímž vznikne tuhá krevní sraženina, která „ucpe“ ránu a zamezí dalšímu krvácení [2]. Tento proces dokáže zacelit poranění středních a malých cév. Malé trhlinky kapilár – tedy těch nejmenších cév, tzv. vlásečnic – jsou zaceleny pouze činností krevních destiček.

Po zástavě krvácení přichází na řadu zánět, který nám pomáhá vyčistit ránu od patogenů a odumřelé tkáně a trvá několik hodin až dní. Zánět je přirozená fáze hojení a pokud není reakce přehnaná (zjevně zanícená rána), nemusíme se ho bát. Pokud byla rána hladká a čistá, zánětlivá reakce je minimální. V tomto procesu hrají hlavní roli buňky imunitního systému [1].

Obnovení tkáně a ochranné bariéry může trvat dny až týdny. Vazivové buňky zvané fibroblasty se přesouvají do místa rány a vytvářejí mimo jiné kolagen a kyselinu hyaluronovou, čímž tvoří novou mezibuněčnou hmotu. Buňky pokožky na okrajích rány se začnou množit a přesouvat přes ránu. V této fázi hojení také dochází k tvorbě nových krevních kapilár (tzv. angiogeneze) [1].

Poslední fází hojení je zesílení tkáně a obnovení její normální struktury. Tato fáze trvá měsíce, kdy dochází k přeuspořádání kolagenu a mezibuněčné hmoty a odumírání nepotřebných buněk [1]. V některých případech může dojít ke vzniku jizvy v důsledku toho, že tvorba nového vaziva není vždy perfektně organizovaná.

Co se ale stane, pokud je např. žíla řezem přerušena úplně?

Závažnost závisí na typu cévy. Máme dva typy cév – žíly a tepny. Tepny zajišťují přenos okysličené krve od srdce do zbytku těla a krev v nich proudí pod tlakem. Přerušení tepny je obvykle horší a většinou vyžaduje okamžitý chirurgický zákrok. Žíly naopak sbírají odkysličenou krev a dopravují ji zpět do srdce. Přerušení žíly také obvykle vyžaduje lékařský zákrok, ale tím, že krev odtéká pod menším tlakem, není stav tak urgentní.

V obou případech se naše tělo pokusí uzavřít oba konce cévy stejným procesem, jaký je zmíněný výše. Ucpání přerušených konců je nutné k zástavě krvácení, znamená to však, že tudy již krev proudit nemůže. Naštěstí existují náhradní cesty, které vedou podél hlavní cévy a umožňují přesměrování krevního oběhu na „vedlejší trasu“ – odborně se těmto bočním cévám říká kolaterální [3]. Ucpané konce původní cévy zůstanou přítomny v podobě vnitřní jizvy.

Malá přerušená žíla se většinou sama uzavře a zahojí, pokud se ale jedná o větší žílu či tepnu, bude potřeba zásah zvenčí v podobě tlakového obvazu a případně chirurgického zákroku, kdy se chirurg primárně snaží oba konce přerušené cévy znovu propojit.

Pro Zeptej se vědce odpovídala Markéta