Otázka na plasty je velmi důležitá a aktuální, protože nedávno vešel v platnost nový zákon regulující používání plastových výrobků. Co se tedy pro nás reálně změnilo? Je zakázáno uvádět na trh následující výrobky z plastu – vatové tyčinky, příbory a tyčky k balónkům. Zároveň se to týká nádob na potraviny a nápoje z expandovaného polystyrenu a zakázány jsou všechny produkty z oxo-rozložitelných plastů (plasty s přísadami, které urychlují jejich rozklad vlivem UV záření nebo tepla) [1–3].

S jednorázovými malými plastovými výrobky se kromě spotřeby ropy a energie a vlivu na klima pojí bohužel řada dalších problémů. Analýzy životního cyklu (LCA – Life Cycle Assessment) zřejmě neumí úplně zhodnotit negativní dopad těchto výrobků na prostředí, pokud se s nimi stane něco neplánovaného – např. únik do životního prostředí jako makroplastové kousky/výrobky a následný rozklad na mikroplasty. To se skutečně děje: malá a lehká víčka, uzávěry, brčka, příbory, tyčinky do uší do prostředí uniknou, i když je vyhodíme či dokonce vytřídíme správně. Tyto výrobky jsou příliš lehké; nízká hmotnost při výborných mechanických vlastnostech je jeden z důvodů, proč plasty začaly nahrazovat dřevo, sklo, kovy nebo kůži, ale v tomto případě je to významná nevýhoda. Tento jev se nazývá accidental littering – odpad uniká do prostředí, aniž bychom jej tam sami chtěně zahodili [4, 5].

V evropských řekách, zejména v jejich deltách, nacházíme příliš mnoho makroplastů (např. Seina) [6] a později i mikroplastů (např. Rýn) [7, 8]. Právě malé plastové výrobky se podílí z velké části na vzniku mikroplastů [9]. Makroplasty i mikroplasty navíc negativně ovlivňují život vodních živočichů, ptactva i půdních organismů, např. žížal [10–13]. Řeky jsou zároveň zásadní cestou, kterou plastové znečištění vstupuje do moří [14, 15].

Z pohledu prevence vzniku odpadu je pochopitelné, že kelímky na opakované použití jsou jasnou volbou. Jenže otázka odpadu zde není jediná – záleží na náročnosti výroby a jejím ekologickém dopadu. V případě opakovaně použitelných kelímků pak záleží, zda uvažujeme domácí použití, nebo použití ve stravovacích zařízeních. V obou případech se musí brát v úvahu náročnost na mytí (energie, voda, chemikálie), v případě centralizovaného mytí pak i případná doprava, což může výrazně převážit misky vah [16].

Pokud se zaměříme na brčka zmíněná v dotazu, tak se nám nabízí několik variant – z těch na opakované použití máme skleněná, kovová a bambusová, na jedno použití pak plastová, papírová, těstovinová a bioplastová. V případě brček na opakované použití eliminujeme produkci odpadu, nicméně nelze zanedbat náročnost výroby a také musíme počítat s údržbou, která znamená spotřebu vody a mycích prostředků. Podle studie z Malajsie jsou dokonce brčka na opakované použití více zatěžující pro životní prostředí než plastová či papírová a nejlépe vychází bioplastová [17]. Nyní k brčkům jednorázovým: plastová brčka jsou již zakázána, nicméně jsou oblíbená pro neutrální chuť a nenasákavost. V tomto ohledu jsou velmi problematická těstovinová a papírová brčka, která se poměrně rychle rozmočí a ovlivňují chuťový prožitek. Naopak brčka bioplastová, která jsou často vyrobena ze škrobu, nabízí spotřebitelsky příjemný a zároveň v přírodě rozložitelný produkt [18]. Na druhou stranu, jihoafrická studie přikládá nasákavým papírovým brčkům nejnižší zátěž pro životní prostředí, takže skutečně záleží na konkrétních podmínkách, co vše je do hodnocení zahrnuto a jakým způsobem hodnocení probíhá [19].

Papírová a bioplastová alternativa dle studií nabízí produkt méně zatěžující životní prostředí, avšak počítá se s tím, že budou biologicky rozložena. V České republice se aktuálně většina odpadu likviduje skládkováním, spalováním nebo recyklací v případě tříděného odpadu. Papírová a bioplastová brčka však vytřídit nejdou a protože není zatím v našem prostředí rozšířená ve větší míře likvidace bioodpadu na bioplynových stanicích nebo v kompostárnách, není ani toto řešení zcela ideální. Nutno upozornit, že vyhazovat tento odpad do volné přírody není nijak vhodné, jelikož může znamenat pro ekosystém velkou zátěž. Navíc lze jen těžko zaručit kompletní biodegradovatelnost biodegradabilních plastů v reálných podmínkách. Jejich biodegradabilita bývá často testována in vitro v laboratoři za předem vytvořených podmínek a to, jestli se před úplnou degradací nerozpadnou na mikroplasty, které pak dále zůstávají déle stabilní, se teprve začíná zjišťovat [20].

Dohoda OSN (Organizace spojených národů) o plastech [21, 22] i principy cirkulární ekonomiky [23] doporučují takovéto výrobky používat co nejméně či vůbec. V souvislosti s plastovými výrobky je také třeba zvážit i další nebezpečí malých makroplastů a z nich vznikajících mikroplastů pro půdu, vodu, živočichy i lidi. Vzhledem ke komplexnosti této problematiky ji podrobněji nerozebíráme v této odpovědi, ale budeme rádi za další dotazy na toto téma.

Za tým Zeptej se vědce odpovídala odpovídali Martina a Honza