Odpověď na otázku, kdo vynalezl olejové barvy, není jednoznačná. Lze ji rozdělit na dosud objevený první výskyt olejových barev a pak na počátek jejich trvalého používání mezi umělci.
Nejnovější prokázání použití primitivní formy olejových barev je doložen v Afghánistánu, kde byly analyzovány vzorky buddhistických maleb z jeskyní v Bámjánu, které vznikly v polovině sedmého a na počátku osmého století našeho letopočtu. Výzkum uvádí, že barevné vrstvy obsahují pigmenty zřejmě vázané v olejích, které se snad získávaly z ořechů a máku [1]. Nicméně není vyloučeno, že se jednalo o lokální záležitost, a také, že nebude v budoucnu objeveno ještě starší použití takovéto primitivní formy olejových barev.
O několik století později (mezi léty 1100 a 1120) německý mnich, umělec a spisovatel Theofil Presbyter vytvořil spis nazvaný „De diversis artibus“, ve kterém popisuje techniky a materiály středověkých řemesel. Mimo jiné zaznamenal i techniku „roztírání barev s olejem“, tak aby vznikla hustá a zářivě barevná pasta, kterou se malovalo. Jeho popis techniky se však týkal spíše dekorativních prací. V Evropě po celý středověk platila vaječná tempera (barva připravená utřením pigmentů s pojidlem – vejcem) [2] za dominantní malířskou techniku, i když je různě prokázána přítomnost olejů v malířské barevné vrstvě (ořechového, makového a konopného). Nejednalo se ovšem o plnohodnotnou malířskou praxi.
Až v 15. století se do obecné umělecké praxe dostává malba olejovými barvami (barva připravená utřením pigmentů s pojidlem – tuhnoucím olejem, např. lněným olejem, makovým olejem atd.). Vycházela přímo z techniky temperové malby tak, že s postupným přimícháváním oleje do malby se snižovala obliba v používání vejce jako pojidla, až nakonec nebylo využito vůbec. [3] Tím, že došlo ke zlepšení rafinace lněného oleje a dostupnost těkavých rozpouštědel se po roce 1400 zvýšila, a zároveň renesanční umělci cítili potřebu získat jiné vlastnosti barev ke své výtvarné tvorbě, než jim poskytovala vaječná tempera (možnost malovat vrstvením neprůhledných nánosů barev + malovat pomocí překrývání průhledných barevných vrstev + možnost delšího časového úseku k práci atd.), bylo připraveno pole pro rozvoj malířské techniky olejomalby.
Zpočátku se olejové barvy a laky používaly k vytvoření podkladu pro malbu temperou na dřevěných deskách. Tímto způsobem vznikaly například portréty vlámského malíře 15. století Jana van Eycka, jenž bývá často považován za zakladatele olejomalby. Původ olejomalby se proto tradičně kladl mezi roky 1410 a 1420, kdy jej měli vynalézt bratři Hubert a Jan Van Eyck (jednalo se ale stále o vaječnou temperu jen s velkým obsahem oleje). Jan Van Eyck tuto metodu později zdokonalil tak, že míchal pigmenty s vejcem a s převařeným olejem z lněného semene a ořechů, takže se jeho obrazy leskly i bez laku. [4] Přechod od této smíšené techniky až k technice olejomalby trval až do 16. století, kdy se olejomalba stala převažující a nejoblíbenější malířskou technikou. [5] Jednoznačně tedy nelze určit jméno konkrétního umělce, který by vynalezl techniku olejomalby, nicméně okruh malířů z oblasti dnešní Belgie a Nizozemí stál za jejím největším rozvojem a rozšířením.
Pro Zeptej se vědce odpovídala Veronika
Zdroje:
[1] Ball, P., Ancient Buddhas painted in oils. Nature (2008). https://doi.org/10.1038/news.2008.770
[2] Kubička, R. & Zelinger, J., Výkladový slovník. Malířství. Grafika. Restaurátorství, Praha 2004, str. 229.
[3] Hassall, C., Oil Painting, in: The Dictionary of Art, edited by Jane Turner, vol. 23, New York 1996, str. 375–79.
[4] Streeton, N., Perspectives on the painting technique of Jan van Eyck: beyond the Ghent Altarpiece, London 2013, str. 21-39.
[5] Losos, L., Technika malby. Praha 1990, str. 62.
