Strach z pavouků je poměrně rozšířený

Proč se lidé bojí pavouků? Tato otázka trápí nejen vědce, ale i nemalou část „zasažené“ populace už dlouho. V České republice je strach z pavouků poměrně rozšířený, trápí přibližně každého patnáctého až dvacátého člověka [1]. 

Strach jako takový je emoce, která nám pomáhá vypořádat se s bezprostředním nebezpečím. Silný strach spouští celou řadu fyziologických reakcí (např. zrychlený tep, rozšíření očních zorniček, zvýšené pocení apod.), které aktivují naše tělo tak, aby dokázalo rychle reagovat na hrozící (skutečné či domnělé) nebezpečí [2]. 

Problém s pavouky je samozřejmě v tom, že naprostá většina druhů není člověku nebezpečná [3]. Skoro všichni pavouci sice technicky produkují jed, ovšem jeho účinek bývá relativně slabý, množství jedu relativně malé a/nebo pavouk samotný nemá v klepítkách dostatečnou sílu na to, aby prokousl lidskou kůži. Většina lidí, kteří se pavouků dle vlastního názoru bojí víc, než je obvyklé, si toto všechno uvědomuje. Téměř všichni tito lidé vědí, že pro ně pavouci nepředstavují opravdové nebezpečí, přesto však strach pociťují. Proč?

Ani vědci nemají jasno

Je bohužel nutné hned zkraje přiznat, že ani vědci v tomto nemají jasno. Existuje celá řada teorií o tom, kde se tento poměrně široce rozšířený strach z v podstatě neškodného zvířete vzal. Tyto teorie jde rozdělit do třech skupin.

1. Strach z pavouků je přirozená reakce na nebezpečné zvíře, předpoklad bát se pavouků je aspoň částečně vrozený.
2. Strach z pavouků je naučené chování, učíme se mu v průběhu života, typicky v raném dětství.
3. Strach z pavouků pramení spíše z jiné emoce, které se u malých zvířat často zaměňují, totiž ze znechucení.

Teorie připravenosti

První skupina teorií vychází z tzv. teorie připravenosti [4]. Tato teorie říká, že pokud nějaké zvíře představovalo pro člověka v jeho evoluční historii velké nebezpečí, mohla se jeho podoba „vrýt“ do lidského povědomí tak, aby se člověk strachu z tohoto zvířete naučil co nejsnáz, nejrychleji a nejdříve. Strach samotný tedy vrozený není, ale je vrozený mechanismus, kterým se mu lze nebývale snadno naučit. 

Tato teorie se testuje například tak, že se velmi malé děti učí vyhýbat nějakému obrázku zvířete. Ukazuje se, že obrázku hada se děti naučí vyhýbat velmi rychle, výrazně dříve než třeba obrázku ryby. U pavouků však obdobně rychlé učení pozorováno nebylo a ani jiné pokusy nejsou příliš přesvědčivé [5]. Tato teorie v původní podobě tedy spíše neobstojí. 

Je však možné, že původně jsme byli takto „předpřipraveni“ bát se štírů, kteří jsou člověku nebezpeční a pavoukům tvarem těla podobní. Strach z pavouků je tedy jakási rozpoznávací chyba, selhání dříve užitečného mechanismu [6]. Tato teorie však zatím není dostatečně prozkoumaná: v oblastech, kde probíhá většina psychologických výzkumů, totiž štíři nepředstavují nebezpečí a jsou tak mimo centrum zájmu většiny vědců.

Ne všude se bojí pavouků

Druhá skupina teorií je založena například na tom, že strach z pavouků není společný všem lidským skupinám – někde je poměrně častý, jinde však prakticky neznámý. Vysoký strach z pavouků je rozšířený zejména v západních společnostech, tedy v Evropě, USA, Kanadě či Austrálii. Ve většině kultur je však postoj k nim spíše neutrální – lidé je nemilují, ale ani jim nevadí – a v některých kulturách jsou pavouci naopak vnímáni pozitivně. 

Poměrně známý je chov sklípkanů jako domácích mazlíčků u některých jihoamerických indiánských etnik, ale také v Japonsku je vztah k pavoukům spíše mírně pozitivní [7]. Negativní postoje a strach z pavouků tak děti v naší kultuře mohou vstřebávat mimoděk buď obecně z okolí (knihy, filmy, vyprávění dospělých apod.) nebo přímo od konkrétního člověka pozorováním [8]. 

Děti samy nemusí mít s pavoukem žádnou špatnou zkušenost, aby se jej začaly bát – stačí, když vidí strach u někoho blízkého. Většina lidí s vysokým strachem si na žádný formativní zážitek z dětství nevzpomíná a většina matek, které se samy pavouků bojí, uvádí, že se svůj strach před dětmi snaží nedávat příliš najevo. Malé děti jsou však velmi vnímavé, a tak tento původ strachu z pavouků nikdy nelze zcela vyloučit.

Znechucení

Poslední skupina teorií se zaměřuje na znechucení. Znechucení je emoce, která nás varuje před kontaktem s jedovatými látkami. Typickými podněty, které vyvolávají znechucení, jsou zkažené potraviny, tělní tekutiny a výměšky (moč, pot, hleny…) nebo jakékoliv slizké věci [9]. 

Pavouci jsou často spojováni se špínou, mají spoustu nohou, nápadný lezoucí, plíživý pohyb a leckdy výrazně chlupaté tělo. To jsou všechno znaky, které lidem připadají nechutné. Strach z pavouků ve skutečnosti pramení z jejich citlivosti na znechucení, obě emoce pak nakonec splývají. Tato teorie je poměrně dobře podpořená v tom smyslu, že pavouci vyvolávají velmi vysoké znechucení, v podstatě zcela srovnatelné se strachem [10]. 

Potíž však je v tom, že řadě lidí, kterým pavouci vadí, příliš nevadí jiné poměrně nechutné věci či zvířata. Určitě neplatí, že kdo se bojí pavouků, bojí se taky cvrčků nebo žížal, že si myje častěji ruce nebo že by místo odkrojení nahnilé části bramboru rovnou celou vyhodil.

Jinak řečeno – každá teorie má svá pro a proti a není vůbec vyloučeno, že pravda může být někde uprostřed, totiž že u různých lidí strach z pavouků pramení různou měrou z různých míst. Útěchou vám tedy může být, že v tom rozhodně nejste sama. 

Lze se strachu odnaučit?

Odnaučit se strachu teoreticky lze. Většina lidí s vysokým strachem z pavouků jej ovšem řeší poměrně úspěšně tak, že se pavoukům jednoduše vyhýbají, „co to jde“. Po metodách terapie tedy není zase tak velká poptávka. Obecně jsou však založeny na postupném zvykání si – v první fázi lidé mohou pracovat například jen se slovy, obrázky nebo ve virtuální realitě dle míry strachu. Krátkodobá úspěšnost terapie závisí na četnosti sezení a motivaci osoby, která jí prochází, dlouhodobá úspěšnost zase na pravidelném vystavování se situacím, ve kterých může dojít k setkání s pavoukem [11]. 

Dobrou zprávou je, že v poslední době dochází v tomto ohledu doslova k boomu, zejména co se metod využívajících virtuální realitu týče. Brzy tedy snad budou v praxi běžně dostupné i v českém prostředí.    

Pro Zeptej se vědce odpovídala Iveta

Zdroje:

[1] https://doi.org/10.1186/s12888-021-03672-7

[2] https://doi.org/10.1111/j.1469-8986.1993.tb03352.x

[3] https://doi.org/10.1016/j.toxicon.2017.08.024

[4] https://doi.org/10.1016/S0005-7894(71)80064-3

[5] https://doi.org/10.1007/978-981-13-7530-9_5

[6] https://doi.org/10.1038/s41598-021-01325-z

[7] https://doi.org/10.1080/08927936.2015.11435398

[8] https://doi.org/10.1002/pan3.10143

[9] https://doi.org/10.1098/rstb.2010.0117

[10] https://doi.org/10.1371/journal.pone.0257726

[11] https://doi.org/10.1007/978-1-4899-8023-6_5

Další čtení prověřené autorkou:

Na toto a podobná témata jsme, mí kolegové a já, v poslední době napsali také několik českých polo-odborných textů: 

• Landová, E., Rádlová, S., Polák, J., Štolhoferová, I., Frynta, D. Evoluční původ fobií ze zvířat. Kapitola 28 v knize Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc. Editoři knihy: Horáček, J., Kesner, L., Höschl, C., Nekovářová, T. Nakladatelství Galén, 2. vydání, 2024.
• Frynta, D., Štolhoferová, I. Se štírem na štíru. Vesmír 103, 606, 2024/11. https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2024/cislo-11/se-stirem-stiru.html 
• Landová, E. Kde bydlí strach. Vesmír 103, 606, 2024/11. https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2024/cislo-11/kde-bydli-strach.html