Materiály jako dřevo nebo umělá stuha, u kterých jev vzniku spirálovitého kroucení můžeme pozorovat, mají dvě hlavní společné vlastnosti. Jsou vrstevnaté a tvořeny z malých, okem neviditelných vláken.

U stužky vyrobené z plastových vláken (nejběžněji polypropylen nebo polyester) se vnější strana po přejetí přes ostrý okraj nůžek roztáhne a deformuje. Vnitřní strana, která je opřená o nůžkovou čepel, se téměř nemění, což vede k rozdílu mezi délkami vrstev obou stran a následnému vzniku kroucení [1].

V praxi jsou však podmínky vždy trochu nerovnoměrné – materiál není všude stejný a tlak nástroje kolísá. Kdyby byl rozdíl rovnoměrný po celé délce, vznikl by jen obyčejný oblouk. Na vznik kudrlinek má navíc vliv jak ostří čepele, tak rychlost a síla tahu. Nejintenzivnějšího kroucení dosáhneme právě tehdy, když je čepel co nejlépe naostřena a rychlým tahem způsobíme změnu až do středních vrstev materiálu [1].

V případě dřeva může k tomuto jevu dojít vícero způsoby. Prvním příkladem je, když takovýto materiál opracováváme hoblíkem. Ostří oddělí třísku, která má podobně jako v případě stuhy rozdílné délky vláken na obou stranách, avšak přesně naopak: strana blízká čepeli se natahuje, z tohoto důvodu se hoblina na vnější straně stáčí směrem dovnitř (Obr. 1).

Dalším příkladem je kroucení vlivem ztráty vlhkosti. To má na svědomí rozdílné složení a orientace vláken uvnitř dřeva. Během vysychání se buněčné stěny těchto vláken smršťují v jiném poměru. Vzniklé pnutí způsobí zkroucení do spirály stejně jako u hoblin. Můžeme se s tím setkat i ve větším měřítku — na špatně uskladněných velkých dřevěných deskách, prknech nebo právě u suché kůry stromu [2, 3]. U čerstvé kůry je jev způsoben výhradně rozdílem v buněčné stavbě vnitřní a vnější vrstvy.