Spojení »nemá cenu« nejde rozložit na samostatný význam slovesa »nemít« a samostatný význam podstatného jména »cena«. Funguje proto dohromady jako frazém (slovní obrat) a stejně tak se bude projevovat ve větněčlenském rozboru, tedy jako jeden větný člen. Celé sousloví »nemá cenu« bude v ukázkové větě fungovat jako přísudek. Zbývá doplnit, co nemá cenu, co je bezcenné, a to je tady vyjádřeno infinitivem »lhát«. »Lhát«je tedy v této větě ve funkci podmětu. Tomu ostatně odpovídá i to, že lze podmět převést na podstatné jméno utvořené ze slovesa:»lhaní nemá cenu«.

Náhledy na některé větné členy se můžou u různých přístupů lišit. Teorie větné skladby se můžou rozcházet například v chápání bezpodmětných vět, jimž se ve školské praxi říkává i věty jednočlenné (sněží, bolí mě v krku, smrákalo se), nebo v tom, jestli nějaký větný člen brát jako předmět, nebo jako příslovečné určení (např. uvařit dětem večeři, přijet autem). U věty, která se objevila v dotazu, bych ale příliš rozporů ani v různých přístupech k větné stavbě neočekávala. Snad jen to, kdyby formálnější analýza nezohledňovala frazeologickou platnost spojení »nemá cenu«, určovala ho čistě po slovech a výraz »cenu« brala jako předmět (frazeologie je nauka o ustálených slovních spojeních). Takový náhled se ale v české školské praxi, ve které se ostatně s větnými členy setkáváme v životě nejčastěji, neuplatňuje.

Pro Zeptej se vědce odpovídala Hana