Definice vitaminu [1] praví, že vitaminem je organická látka, která je v malých množstvích potřebná pro život a zdraví člověka, a kterou si nejsme sami schopni vyrobit (a musíme ji tedy přijímat v potravě).

Kyselina askorbová je vskutku označována jako vitamin C. Je to organická látka (je založena na uhlíku) a její nedostatek způsobuje různé zdravotní problémy. Definici vitaminu tedy splňuje. V lékárnách je k dostání v různých formách, z nichž některé nabízejí lepší vstřebávání – tzv. lipozomálnímu vitaminu C a jeho srovnání s jinými formami jsme se již věnovali v samostatném příspěvku. Chemicky se ale nijak neliší od vitaminu C z přírodních zdrojů, jako jsou citrusy a jiné ovoce či zelenina – vždy se jedná o kyselinu askorbovou, případně její sůl askorbát. Tato ionizovaná forma převažuje i v organismu, kde dochází k odštěpení kyselého atomu vodíku vlivem přirozeného pH.

Pikantní je, že askorbát je jeden z velmi mála vitaminů, které v organismu fungují v podobě, v jaké je přijímáme. Ostatní obvykle přijímáme ve formě provitaminů, které se teprve v našem organismu mění na aktivní formu vitaminu. Druhou, neaktivní formou kyseliny askorbové v organismu je dehydroaskorbát, který vzniká její oxidací. Zde, na rozdíl od předchozího případu, je ke změně zpět na askorbát potřeba enzym jménem reduktáza.

Vitamin C je nezbytný pro funkci jiného enzymu, který vyrábí jeden ze tří základních stavebních prvků kolagenu. Kolagen je bílkovina důležitá pro funkci kloubů, vaziva, kůže a kostí; tvoří asi 30 % z celkové hmoty proteinů, které máme v těle. Právě tato role vitaminu C vede k hlavním příznakům jeho nedostatku, nemoci známé jako kurděje.

U magnezia (hořčíku) se jedná o trochu jiný problém. Jelikož čistý hořčík není příliš praktické přijímat (je to kov ;-)), užíváme ho obvykle vázaný v nějaké sloučenině.

Obecně lze pro zjednodušení rozlišit hořčík v podobě anorganické (například oxid) a organické (například citrát). Zvláštní kategorií organických forem suplementárního hoříčku jsou cheláty, totiž organické sloučeniny, ve kterých je hořčík vázán speciálním typem vazby na nějaké chelatační činidlo (ty lze najít pod názvy jako threonát či bisglycinát).

Rozdíl mezi těmito formami (pomineme-li chemii) je především v tom, jak moc je v nich obsažený hořčík vstřebatelný (a tedy využitelný). Obecně lze říct, že organické formy hořčíku jsou lépe vstřebatelné; na druhou stranu obsahují relativně méně elementárního hořčíku než anorganické formy (tedy v 500 mg anorganického oxidu hořečnatého bude zhruba pětkrát více hořčíku jako takového než v 500 mg organického citrátu hořečnatého).

Chelatované formy hořčíku jsou často označovány jako „nejlepší“ díky faktu, že některá chelatační činidla (obzvláště threonát) údajně usnadňují vstřebávání hořčíku do nervové tkáně a tím zesilují efekt hořčíku na centrální nervovou soustavu. Spolehlivá data máme ovšem zatím pouze na pokusných zvířatech, a rozhodně to neznamená, že by například magnezium v nechelatované formě (jak je zmíněno v dotazu) nebylo prospěšné.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Adam