Myšlenka alternativních světů se již od antických dob objevuje i ve filozofii a teologii. Již Aristoteles (384‒322 př. n. l.) se s touto otázkou vypořádává tvrzením a důkazem, že tento svět je jediný existující. Ve středověku pak františkánský teolog Jan Duns Scotus (1265/66‒1308) a arabský filozof al-Ghazálí (1056/58‒1111) vznášeli otázku, zda Bůh stvořil nejlepší z možných světů. Roku 1277 dokonce pařížský biskup Étienne Tempier odsuzuje Aristotelovo stanovisko a tvrdí, že Bůh při své všemohoucnosti mohl teoreticky stvořit více světů. Ve skutečnosti však podle učení církve stvořil jen jeden [1].

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646‒1716) se pomocí myšlenky alternativních světů vypořádává s problémem zjevné přítomnosti zla a utrpení ve světě. Je přitom přesvědčen, že Bůh stvořil nejlepší z možných světů. Kdyby existoval nějaký lepší svět, musel by jej Bůh buď neznat, nebo nechtít stvořit, což by neodpovídalo jeho vševědoucnosti, resp. nekonečné dobrotě. Jak je tedy možné, že ve světě přesto existuje zlo a utrpení? Bez dalších podrobností uveďme, že Leibniz se i tak přiklání k myšlence, že náš svět je nejlepší možný. Tento filozofický problém se nazývá theodicea, tj. doslova ospravedlnění Boha [2].

S touto Leibnizovou myšlenkou vášnivě nesouhlasí Voltaire (1694‒1778). Pod dojmem zničujícího zemětřesení v Lisabonu z 1. listopadu 1755 a následné Sedmileté války (1756‒1763) propadá hlubokému pesimismu a sepisuje novelu Candide neboli optimismus, v níž se myšlence nejlepšího z možných světů hořce vysmívá [2].

Pojem multiverse (česky mnohovesmír či multiverzum) použil poprvé americký filozof William James roku 1895. Nejednalo se však o myšlenku alternativních světů v podobě, v jaké o ní uvažujeme zde. James pouze přirovnává přírodu k morálnímu multiverzu. Fyzikové se tohoto pojmu chopili až později [3].

O multiverzu z filozofického hlediska pojednává také David Lewis (1941‒2001), autor teorie modálního realismu. Lewis předpokládá, že multiverzum je tvořeno nekonečným množstvím vzájemně nepropojených vesmírů. Specifikem této teorie je právě ono nekonečné množství. To by nám umožnilo odložit otázku, proč pozorujeme právě tento svět, jako nepodstatnou. Navíc z matematického hlediska je jednodušší popsat množinu všech možných řešení rovnice než jedno určité řešení. Potřebujeme k tomu totiž méně informací. Nekonečné množství vesmírů také odstraňuje problém přesného nastavení fyzikálních zákonů, o němž je řeč výše [1].

V těchto liniích postupuje i fyzik Max Tegmark, když roku 2007 formuluje teorii matematického multiverza. Podle tohoto myšlenkového postupu jakákoliv fyzikální teorie, jež popisuje vesmír, musí k jeho popisu zvolit určité matematické nástroje z množiny celé dostupné matematiky. Jak ale vysvětlit, proč daná teorie využívá zrovna tyto nástroje? K tomuto vysvětlení by bylo zapotřebí další nadřazené teorie. Jedinou takovou teorií může být ta, v níž existuje „veškerá možná matematika“. Na jejím základě si pak lze představit existenci multiverza. Tato představa je oblíbená spíše ve filozofii, zatímco mezi fyziky se příliš neujala [4].

Celkem vzato však současné nejpoužívanější fyzikální teorie (teorie strun, kvantová mechanika atd.) existenci multiverza předpokládají, či alespoň nabývají výrazně složitějších forem, když s multiverzem nepočítají. Kromě toho je velmi těžké existenci multiverza vyloučit [1].

Teoretická fyzička Sabine Hossenfelder [4] i matematik Tim Wilkinson [1] uvádějí jako příklad, že bychom hypoteticky mohli pozorovat stopy po srážce našeho vesmíru s jiným. Ty sice pozorovány nebyly, tím však není vyloučena existence multiverza. Hossenfelder dále zmiňuje, že některé varianty multiverza by mohly v našem vesmíru vytvořit množství malých černých děr. Důsledky jejich výskytu by pak mohly být v blízké budoucnosti pozorovatelné. To jsou však velmi specifické případy. Valná většina hypotéz o multiverzu je a zůstane netestovatelná.

Právě vzhledem ke své těžké dokazatelnosti vzbuzuje hypotéza o existenci multiverza v rámci vědecké komunity rozporuplné reakce. Četní teoretičtí fyzikové, obzvláště kosmologové, a někteří filozofové zastávají názor, že multiverzum je pravděpodobnějším a robustnějším řešením základních kosmologických otázek než představa osamoceného – byť i nekonečného – vesmíru. Jiní naopak tvrdí, že multiverzum nemůže být předmětem vědeckého zkoumání a patří spíše do filozofie [3].

George Ellis například varuje, že zastánci myšlenky multiverza implicitně mění definici toho, co lze považovat za vědecké. Další její odpůrci (Paul Steinhardt, Paul Davies, John Horgan) ji považují spíše za teologickou, nepřirozenou či nebezpečnou. Na druhé straně sporu stojí Leonard Susskind, jenž považuje myšlenku multiverza za vzrušující, či Bernard Carr, pro něhož je zdrojem nového úhlu pohledu na povahu vědy jako celku [4]. O myšlence nekonečného prostoru obsahujícího nekonečně mnoho vesmírů hovoří jako o pravděpodobné i Brian Greene ve své popularizační knize Až do konce času. Opírá se při tom o tvrzení, že nekonečný vesmír předpokládají ty nejdůkladněji prostudované matematické formulace v rámci tzv. inflační kosmologické teorie. Dalším důvodem, proč v knize pracuje s tímto předpokladem, je však i to, že je zajímavá pro myšlenku daleké budoucnosti myslících forem života, kterou sleduje v dané kapitole [5].

Na závěr dejme slovo Sabine Hossenfelder. Ta sice otázku multiverza ponechává nerozřešenou, současně však poskytuje realistický výhled do budoucnosti. Tvrdí totiž, že experimentálně neověřitelná teorie není a priori nevědecká. To, zda netestovatelné aspekty dané teorie přijmou samotní fyzikové, závisí podle Hossenfelder na tom, zda je pro ně daná teorie důvěryhodná a jak moc je pravděpodobné, že poskytne hlubší vhled do přírodních zákonů [4]. Je si přitom plně vědoma známého stanoviska filozofa Karla Poppera (1902‒1994), který tvrdil, že platnost vědeckých hypotéz nelze zabezpečit experimentálním ověřením, ale spíše tím, že obstojí při pokusech o falzifikaci, tj. o experimentální vyvrácení [2].

Hossenfelder na základě dlouholeté zkušenosti z teoretické fyziky dochází k závěru, že Popperovo stanovisko je již zastaralé, a na jiném místě své knihy nechává v rozhovoru zaznít názor fyzika Keitha Olivea. Ten říká, že alespoň v částicové fyzice jsou všechny jednoduché experimenty již hotové a vědce nyní čeká těžká práce. Teoretici jsou dnes totiž často nuceni formulovat teorie nepodepřené experimentem [4].

Pojďme nyní odpovědět konkrétně na otázku, zda tazatelka v paralelním vesmíru bude ještě sama sebou, a pokud ne, zda bude v některém vesmíru mrkví. K tomu musíme spolu s Dr. Pavlem Arazimem z Filosofického ústavu AV ČR, který tuto odpověď recenzoval, poznamenat, že samotný pojem „možnost“ a identita věci či osoby jsou problematické, a to z toho důvodu, že nemáme jasno v tom, jak funguje náš jazyk.

Dr. Arazim uvádí nejprve jeden příklad problematičnosti identity věcí, a sice Théseovu loď: „Představme si, že poté, co Théseus (hrdina z řecké mytologie) odplul z Kréty, se zachovala jeho loď a lidé s ní dále každý rok pluli z Athén do Kréty a zpět na oslavu jeho hrdinských činů. Po nějaké době se loď částečně musela opravovat, mnohé díly se musely vyměnit. Představme si dále, že se takto postupně vyměnily všechny díly. Bude to pak stále tatáž loď? Filozofové o této otázce diskutují dodnes. (…) Pokud tuto otázku správně pochopíme, uvidíme, že žádné řešení nemá a vlastně je nesmyslná. V nějakém ohledu se můžeme rozhodnout mluvit o stále stejné lodi, v jiném se můžeme rozhodnout mluvit o nové lodi. Ale proč by jedno z těchto rozhodnutí mělo být správné a druhé nesprávné?“

Podobné problémy s identitou mohou samozřejmě vyvstat nejen v případě věcí, jako je zmiňovaná loď, ale také v případě lidí. Na to ve filozofii upozornili angličtí empirici John Locke a David Hume (filozofové, kteří pokládají za jediný zdroj poznatků zkušenosti na základě našich smyslů). Citujme dále P. Arazima: „Johnu Lockovi se připisuje objevení problému osobní identity. Jednoduše řečeno se můžeme ptát, kdy jsem stále týmž člověkem. Můžeme se tak ptát v kontextu teoretického filozofování, kdy lze vymýšlet více i méně divoké hypotetické scénáře, kdy ztratíme veškerou paměť, změní se naše osobnost atd. Na druhou stranu částečně známe i ze zcela konkrétního a skutečného, snad i běžného života situace, kdy se ptáme, zda to jsme např. po dvaceti letech stále my. (…) V návaznosti na Locka tvrdil David Hume, že žádná osobní identita neexistuje. Jakmile se změní všechny naše myšlenky, pocity a další obsahy vědomí, není podle Huma důvod hovořit o téže osobě. Jeho stanovisko naráží na mnoho obtíží, přesto bylo historicky také značně podnětné. I bez úvah o možných světech nebo paralelních vesmírech tedy můžeme pochybovat o tom, kdy ještě zůstáváme sami sebou.“

Problematický je podle Dr. Arazima samotný pojem „možnost / je možné“: „Nelze hovořit o tom, že by [filozofie] přinášela nějakou jednotnou odpověď na to, co je možné. (…) Je dobré si uvědomit, že běžně hovoříme o možnosti velmi rozmanitým způsobem. Někdy mluvíme o tom, co je možné v horizontu našeho konkrétního života. Tak může dávat dobrý smysl říci, že se někdo nemůže přestěhovat, protože na to nemá peníze. Jindy hovoříme o tom, co je možné podle některých základních fyzikálních zákonů. Třeba je tedy možné, aby na jiných planetách žili inteligentní tvorové, kteří se ale výrazně odlišují od nás, jsou třeba mnohem větší. A pak se můžeme bavit třeba i o tom, jestli by mohly fungovat úplně jiné fyzikální zákony. A v rámci matematického důkazu se můžeme třeba ptát, co by platilo, kdyby součet úhlů v trojúhelníku nebyl roven dvěma pravým. Není přitom podle mě důvod některé z těchto použití označovat za lepší než ostatní. (…) Možná nemá smysl se takto ptát. Potom je ale značně nejasné, jaký smysl má otázka, zda mohu být mrkví.“

Pokud je tedy „otevřené, co myslíme slovy ‚možnost‘, ‚věc‘, ‚osoba‘, pak totéž platí o slovech ‚svět‘ nebo ‚vesmír‘. Pokud předpokládáme existenci více světů, nemusejí pak být všechny v jakémsi nadsvětě, který je obsahuje? Není pak ale jenom tento nadsvět skutečně svět, zatímco různé možné světy jsou pouze jeho částmi? Zdá se mi, že se můžeme rozhodnout oběma způsoby, ale nejsem si jistý, zda je to důležité.“

Dr. Arazim pak uzavírá: „Nechci zpochybňovat intelektuální výdobytky teoretické fyziky a diskuze, které se v ní a ve filozofii odehrávají. Přesto jádro mého tvrzení spočívá v podezření, že mnoho otázek a spekulací je založeno na tom, že nemáme jasno v tom, jak funguje náš jazyk.“

Na závěr shrňme, že myšlenka mnohovesmíru či paralelních vesmírů je již od starověku nejen předmětem diskuzí, nýbrž i poctivých snah vědců i filozofů o její prokázání či vyvrácení. Zatím existenci mnohovesmíru nelze prokázat ani vyvrátit pozorováním. Nelze však vyloučit, že v budoucnu bude takové pozorování možné. Z filozofického hlediska je pak možnost naší existence v paralelním světě značně problematická, jelikož o identitě osoby není podle některých filozofických škol snadné rozhodnout ani v běžném životě v našem vesmíru.

Pro Zeptej se vědce odpovídal David