Jinany nejsou jednou z vývojových větví jehličnanů. Jak jinany, tak jehličnany patří mezi tzv. nahosemenné – skupinu rostlin, jejichž vajíčko není ukryto v semeníku a které netvoří plody. Z hlediska vývoje druhů organismů v čase jsou v rámci nahosemenných rostlin rozlišovány čtyři hlavní linie:
Cykasy (třída Cycadopsida) – vyskytují se převážně v tropech
Jinany (třída Ginkgoopsida) – dnes obsahuje jediný druh jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba)
Liánovce (Gnetopsida); sem patří například rod chvojník (Ephedra), z jehož rostlinných částí lze získat alkaloid efedrin hojně využívaný ve zdravotnictví, ale také zneužívaný pro výrobu pervitinu.
Jehličnany (třída Pinopsida)
Tyto linie mají společného předka už v prvohorách, patrně v devonsko–karbonských semenných kapradinách. Jehličnany tvoří dnes největší a evolučně stále významnou skupinu nahosemenných rostlin.
Jehličnany i jinany jsou prastaré
Všechny tyto skupiny pamatují i dinosaury. Co se týče stáří jednotlivých větví, věc se má zhruba následovně:
Fosílie jinanů pocházejí z permu (před asi 270 mil. lety) a představují extrémně starou vývojově izolovanou linii. Ze stejného období pocházejí první nalezené fosílie cykasů. Jehličnany se objevují už v karbonu (před asi 310 mil. let), takže jsou dokonce o něco starší než jinany. Liánovce jsou o něco mladší, jejich zkameněliny pocházejí asi z období jury/křídy (před 250–300 mil. let). Jehličnany jako skupina jsou tedy vývojově starší než jinany, ale obě skupiny jsou velmi starobylé, přežívající pozůstatky bohatého světa druhohorních nahosemenných rostlin.
Podobnost olše nemusí znamenat příbuznost
Naproti tomu olše (latinsky Alnus, čeleď břízovité – Betulaceae) patří mezi krytosemenné, tedy rostliny tvořící plody, konkrétně dvouděložné, řád Fagales, kam patří např. také břízy, buky, duby nebo lísky. Jejich „šišticovité“ plodenství je tzv. konvergentní jev, což znamená, že organismy získaly v důsledku evoluce za podobných podmínek nezávisle na sobě podobné znaky, ačkoliv se vyvíjely odděleně a nejsou si blízce příbuzné. V případě olše se tedy nejedná o skutečnou šišku, jakou mají jehličnany, ale o dřevnatějící samičí jehnědu, která se svým vzhledem podobá šištici. Jakákoliv podobnost dalších částí rostliny s některými nahosemennými je pak zcela náhodná a odpovídá jen osobnímu pohledu každého pozorovatele.
Plody lípy a vyhynulá kapradina
Lípy (latinsky Tilia, čeleď slézovité – Malvaceae) jsou dvouděložné krytosemenné rostliny. Plody lípy (drobné kulovité oříšky se stopkou a listenem) nemají nic společného s Glossopteris (vyhynulou semennou kapradinou permského stáří). Podobnost je opět čistě vizuální. První děložní lístky lípy mohou mít u klíčních rostlin jednoduchý, celokrajný tvar připomínající výtrusné listy kapradin – to je ale jen vývojové stadium klíčící rostliny, o skutečnou příbuznost se nejedná. Lípa tedy není příbuzná ani s jehličnany, ani s pravěkými semennými kapradinami – patří pevně mezi krytosemenné dvouděložné rostliny.
Pro fajnšmekry
Uvnitř samotných jehličnanů se dnes rozeznává několik větví (podle vývoje jejich DNA). Mezi ně patří:
- araukáriovité a nohoplodovité (čeledi Araucariaceae, Podocarpaceae; jako okrasná dřevina se někdy využívá zástupce blahočet ztepilý),
- borovicovité (čeleď Pinaceae),
- tisovité (čeledi Taxaceae, Cephalotaxaceae),
- cypřišovité (čeledi Cupressaceae, Taxodiaceae aj.) a několik dalších menších linií.
Pro Zeptej se vědce odpovídal Jiří
Zdroje:
Anderson, J. M., Anderson, H. M. (2003): Heyday of the Gymnosperms: Systematics and Biodiversity of the Late Triassic Molteno Fruiting Flora of South Africa. National Botanical Institute.
Bowe, L. M., Coat, G., dePamphilis, C. W. (2000): Phylogeny of seed plants based on all three genomic compartments: extant gymnosperms are monophyletic and Gnetales‘ closest relatives are conifers. Proceedings of the National Academy of Sciences USA 97(8): 4092–4097.
Dickison, W. C. (2000): Integrative Plant Anatomy. Academic Press.
Christenhusz, M. J. M., Reveal, J. L., Farjon, A., Gardner, M. F., Mill, R. R., Chase, M. W. (2011): A new classification and linear sequence of extant gymnosperms. Phytotaxa 19: 55–70.
Judd, W. S., Campbell, C. S., Kellogg, E. A., Stevens, P. F., Donoghue, M. J. (2016): Plant Systematics: A Phylogenetic Approach (4th edition). Sinauer Associates.
Kubát, K. et al. (2002): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha.
Srivastava, A. K. (1992): The genus Glossopteris: Palaeobotanical and stratigraphic perspective. Review of Palaeobotany and Palynology 75(1–2): 1–26.
Taylor, T. N., Taylor, E. L., Krings, M. (2009): Paleobotany: The Biology and Evolution of Fossil Plants. Academic Press.
Willis, K. J., McElwain, J. C. (2014): The Evolution of Plants (2nd edition). Oxford University Press.