Půda vzniká na zemském povrchu mechanickým nebo chemickým rozrušováním (zvětráváním) hornin, které jsou ještě smíchány s odumřelou organickou hmotou a živými organismy [1]. Mechanické zvětrávání hornin je způsobeno např. kořeny rostlin nebo zamrzáním a rozmrzáním vody, avšak bez změn v jejich chemickém složení. Chemické zvětrávání je soubor chemických procesů, mezi které patří např. rozpouštění. Na mnoha místech tvoří půda nejsvrchnější část zemského povrchu, tzv. pedosféru [2]. Samotné zvětralé horniny jsou nutným předpokladem vzniku půdy, avšak k tvorbě půdy dochází až za spoluúčasti mikroorganismů při rozkladu organické hmoty na humus. Než se na Zemi objevily mikroorganismy, zemský povrch tvořily pouze mechanicky a chemicky rozrušené horniny.

Vznik půdy (tzv. pedogeneze) je podmíněn půdotvornými (pedogenními) činiteli, které je možné rozdělit do dvou skupin. První skupinou jsou půdotvorné faktory, které mají přímý vliv na vznik půdy. Patří sem půdotvorný substrát (matečná hornina), podnebí a počasí, podíl bioty (biologický faktor, jací tam žijí živočichové a rostou rostliny), podzemní voda a samozřejmě vliv člověka. Druhou skupinu tvoří půdotvorné podmínky a sem řadíme vliv tvaru terénu, kde půda vzniká, a čas, tedy jak dlouho půda vzniká, jaké je její stáří. Jsou to klíčové parametry, které je třeba mít na paměti. V našich podmínkách (mírné středoevropské klima) 1 cm půdy vznikne za 100 let, a to v případě, že půda vzniká z nezpevněné matečné horniny (usazenin a zeminy). Pokud se jedná o zpevněnou matečnou horninu (např. žula), 1 cm půdy může vnikat tisíce let [3]. 

Je tedy důležité si uvědomit, že půda je sice dynamický, stále se vyvíjející a vznikající přírodní útvar, zároveň je také jednou z nejzranitelnějších sfér životního prostředí, protože jeho vývoj a udržitelnost významně ovlivňuje okolní prostředí, včetně vlivu člověka [2, 3]. Půdotvorní činitelé mají v našich podmínkách dosah do hloubky 120–150 cm pod povrchem [3, 4] a jejich působením dojde k rozčlenění půdy do tzv. půdního profilu. Jednotlivé polohy jsou makroskopicky rozeznatelné, jsou více či méně ohraničené a podle jejich mocnosti a složení jsou odvozeny jednotlivé typy půd. Ani v mezinárodním měřítku nepanuje shoda v půdním názvosloví, na území ČR, proto typologie vychází především z práce Tomáška [2]. Mezi půdy zastoupené na našem území pak patří hnědozemě, šedozemě, podzoly, rašeliništní půdy a další [2, 3]. Z hlediska využití půd je důležitou vlastností jejich úrodnost, tedy schopnost zajistit podmínky pro existenci a reprodukci rostlin. To velmi ovlivňuje podíl humusu, kterého je pak nejvíce v černozemích.

Pro Zeptej se vědce odpovídala Eliška

Zdroje:

[1] Petránek, J. (1993). Malá encyklopedie geologie. 1. vydání. České Budějovice, Nakladatelství JIH.

[2] Tomášek, M. (2000). Půdy České republiky. Český geologický ústav.

[3] Kukal, Z. (2000). Horninové prostředí České republiky: jeho stav a ochrana. Český geologický ústav.[4] Němeček, J., Vácha, R., & Podlešáková, E. (2010). Hodnocení kontaminace půd v ČR. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy.