Hořčík
Hořčík se spolupodílí na více než 300 reakcí, které ovlivňují různé procesy v těle, důležité pro svalové a nervové funkce a mnoho jiných. Dospělý člověk by měl denně přijmout stravou 300–400 mg hořčíku [1].
Hořčík je vstřebáván po celé délce tenkého střeva, avšak nejvíce se na vstřebávání účastní poslední části střeva. V klinických studiích bylo prokázáno, že se hořčík objeví v krevní plazmě dříve než za 1 hodinu po ústním podání. Z potravy se u zdravých dospělých jedinců vstřebá mezi 20 % až 50 % obsaženého hořčíku [2–4].
Množství hořčíku vstřebaného ze stravy značně kolísá, proces vstřebávání je totiž ovlivňován mnoha faktory. Na vstřebávání hořčíku se podílí vice systémů. Proto je resorpce ve střevě řízená kapacitou těchto přenašečů a množstvím hořčíku v potravě. Z tohoto plyne, že by se hořčík měl podávat spíše v nižších dávkách a několikrát denně [5].
Vstřebané množství je také ovlivněno formou, ve které je hořčík podáván, a typem podané hořečnaté soli. Hůře se vstřebává sulfát, fytát nebo glukonát hořečnatý. Naopak dobře vstřebatelné jsou fumarát, laktát, orotát, fosfát, pidolát, taurinát, chlorid, citrát, L-aspartát a L-glutamát hořečnatý [5].
Hořčík na sebe mohou navázat jiné minerály nebo dokonce léčiva. Proto se doporučuje užívání hořčíku s dvouhodinovým časovým odstupem od ostatních léků a minerálů. Potenciál snížit vstřebatelnost hořčíku mají některá antibiotika, diuretika, léky na snížení tvorby kyseliny v žaludku (inhibitory protonové pumpu) nebo některé léky na osteoporózu, z minerálních látek pak např. doplňky obsahující vápník a zinek [1].
Vysoké dávky hořčíku z doplňků stravy nebo léků však často vedou k průjmu, který může být doprovázen i jinými nežádoucími účinky např. nízký krevní tlak, nevolnost, zvracení, svalové slabosti [6, 7]. Průjem a projímavé účinky hořečnatých solí jsou způsobeny osmotickou aktivitou neabsorbovaných solí ve střevě [1]. Pacienti s poruchou funkce ledvin by měli být obezřetnější, protože schopnost odstraňovat nadbytečný hořčík je snížena nebo ztracena [6, 8].
Vitamin D
Vitamin D je vitamín rozpustný v tucích. Vitamin D podporuje vstřebávání vápníku ve střevě a udržuje přiměřené koncentrace vápníku a fosfátu v krvi, aby se zajistila normální mineralizace kostí. Vitamin D má v těle další úkoly – podílí se na růstu buněk a fungování imunity [9].
Vitamin D je do organismu přijímán potravou jako vitamin D3 (cholekalciferol), který je živočišného původu, nebo jako vitamin D2 (ergokalciferol) z potravin rostlinného původu. Oba se vstřebávají v tenkém střevě. Jaterní olej a maso tučných ryb jsou nejznámějším zdrojem vitaminu D. Denní potřeba vitaminu D se pohybuje mezi 200 až 2000 IU (pro vitamin D je 1 IU = 0,025 μg).
Daleko významnější je však vlastní vnitřní produkce vitaminu D3, který vzniká působením UVB paprsků na sloučeninu cholesterolu (7-dehydrocholesterol) v kůži. Vitamin D musí být v organismu dále přeměněn na biologicky aktivní formu. Stimuluje ve sliznici tenkého střeva tvorbu specifické bílkoviny, nutné pro přenos vápníku ze střeva.
Výrazně zvýšená potřeba vitaminu D je v průběhu těhotenství [9, 10].
Vstřebávání probíhá jednoduchou pasivní difuzí a mechanismem, který zahrnuje prenášače přes střevní stěnu. Současná přítomnost tuků ve střevě zvyšuje vstřebávání vitaminu D, ale část vitaminu D se absorbuje i bez jejich přítomnosti [11].
Pro Zeptej se vědce odpovídala Michaela
Zdroje:
[1] Magnesium – Health Professional Fact Sheet (nih.gov)
[2] ALLEN, L. – CABALLERO, B. – PRENTICE, A. Encyklopedia of human nutrition. 2nd. Edition. Elsevier, 2005, 538 p. ISBN 0-12-150110-8.
[3] BOWMAN, B.A. – RUSSEL, M.R. Present knowledge in nutrition. 8th. edition. Washington, DC.: ILSI Press, 2001, 805 p. ISBN 1-57881-107-4.
[4] BRODY, T. Nutritional biochemistry. 2nd. edition. California, Berkeley: Academic Press, 1999, 1006 p. ISBN 0-12-134836-9.
[5] WILHELM, Z. Úloha hořčíku ve fyziologických funkcích a v nemoci. Habilitační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2005, 142 s..
[6] Institute of Medicine (IOM). Food and Nutrition Board. Dietary Reference Intakes: Calcium, Phosphorus, Magnesium, Vitamin D and Fluoride. Washington, DC: National Academy Press, 1997.
[7] Ranade VV, Somberg JC. Bioavailability and pharmacokinetics of magnesium after administration of magnesium salts to humans. Am J Ther 2001;8:345-57
[8] Musso CG Magnesium metabolism in health and disease. Int Urol Nephrol 2009;41:357-62.
[9] Vitamin D – Health Professional Fact Sheet (nih.gov)
[10] RACEK, Jaroslav. Klinická biochemie. 2., přeprac. vyd. Praha: Galén, c2006. ISBN 80-7262-324-9.
[11] Silva MC, Furlanetto TW. Intestinal absorption of vitamin D: A systematic review. Nutr Rev 2018;76:60-76.
