Nejdřív malé upřesnění – 4,57 miliard let je stáří Sluneční soustavy – ve vesmíru se můžeme dívat do výrazně hlubší minulosti, neboť jeho počátek se se datuje víc než 13 miliard let do minulosti. To, do jak velké minulosti se díváme, záleží na vzdálenosti pozorovaného objektu, protože světlo se šíří konečnou rychlostí – známou jako rychlost světla. Pokud ve vesmíru existuje jiná inteligentní civilizace a pokud se její zástupci dívají na nás, tak se samozřejmě vždy dívají do minulosti. Pokud se naším směrem dívají právě teď, tak se dívají tak hluboko do minulosti, jak jsou daleko. Kdyby tedy byli třeba 1000 světelných let od nás, tak právě teď uvidí události roku 1023. Pokud se budou dívat ve vhodném okamžiku v budoucnosti, který odpovídá době šíření světla do vzdálenosti, ve které se nacházejí, tak skutečně mohou pozorovat nás tak, jak tu nyní jsme – tedy pokud se ona hypotetická, 1000 světelných let vzdálená civilizace za 1000 let podívá naším směrem, uvidí nás, jak tady právě teď spekulujeme nad rychlostí světla…
Potud je celá úvaha jednoduchá, ale je vhodné se pozastavit nad tím, co by vlastně mohli vidět. To lze celkem snadno ilustrovat na současném stavu našeho pozorování planet u cizích hvězd. Známe sice už přes 5000 možných takovýchto tzv. exoplanet [1], ale drtivá většina byla objevena nepřímými metodami – jenom desítky byly doopravdy vyfotografovány, a to vždy jen jako nerozlišitelné body. Zatímco známé planety naší Sluneční soustavy, na nichž běžně i pozemskými dalekohledy pozorujeme řadu detailů, jsou od nás ve vzdálenostech světelných minut až hodin, nejbližší další hvězda (a s ní i nejbližší exoplanety) je přes čtyři světelné roky daleko. A tak, protože víme prakticky s jistotou, že ostatní planety naší Sluneční soustavy obydleny nejsou, je zřejmé, že jakákoliv potenciální civilizace je od nás velmi daleko. Cizí civilizace by jistě mohla zkonstruovat větší dalekohledy, než jaké dnes používáme my, ale schopnost rozlišení je dána fyzikálními limity, především vzhledem k vlnovému charakteru světla. I k rozlišení detailů o velikosti řádu kilometru na planetě obíhající nejbližší sousední hvězdy by byl potřeba dalekohled řádově velikosti celé Země…
Pokud by tedy cizí civilizace chtěla z dálky studovat dění na Zemi, má v principu dvě hlavní možnosti. Může studovat spektrum světla Země – to je sice obtížné, vzhledem k dominantnímu záření blízkého Slunce, ale ne nemožné, a i my již máme první spektrální informace o některých exoplanetách. Ze spektra by mohli určit přítomnost látek odpovídajících aktivitě živých tvorů – a při přesném měření by si například mohli všimnout rostoucího zastoupení oxidu uhličitého v atmosféře a z něj možná i spekulovat, že na Zemi proběhla průmyslová revoluce. Mnohem jednodušší by však bylo pozorování v oboru rádiových vln, kterých naše civilizace vypouští do vesmíru velké množství – a to takových, které se zcela vymykají možnostem přírodních procesů. Nelze možná očekávat, že by vzdálený pozorovatel snadno rozlišil jednotlivé televizní seriály, ale pravidelnost a struktura vysílání by ho nejspíš rychle upozornila na přítomnost civilizace. Připomínáme, že rádiové vlny jsou také druh elektromagnetického vlnění a šíří se vesmírem rychlostí světla, takže pro ně platí stejná úvaha o pohledu do minulosti.
Pro Zeptej se vědce odpovídal Honza
Zdroje:
[1] https://exoplanetarchive.ipac.caltech.edu/docs/counts_detail.html
