Polystyrenové krabičky se dají třídit, míra jejich recyklace se ale může různit provoz od provozu. Jako spotřebitelé ji můžeme zvýšit tím, že zajistíme, aby nebyly příliš mastné – tuky a oleje mohou recyklaci znesnadňovat. Jak jsme již psali ve zveřejněné odpovědi k dotazu 432, mastný plastový produkt může být často vhodnější vyhodit do směsného odpadu [1]. S ohledem na novou legislativu [2] by již neměly být volně prodejné a dostupné jednorázové plastové produkty (vatové tyčinky, příbory, talíře, brčka, míchátka, tyčky k balónkům, nádoby na potraviny, kelímky a nádoby na nápoje z pěnového polystyrénu a výrobky z oxo‑rozložitelných plastů). Je však možné, že se s nimi ještě nějakou dobu setkáte, protože prodejci mohou mít nakoupené zásoby.

Pomalé nahrazování alternativními materiály, jako je papír nebo bioplast, může mít několik příčin. Zaprvé již zmíněné nakoupené zásoby, které je lepší využít než zbytečně vyhodit. Dalším možným důvodem je, že než vstoupila v platnost legislativa, bylo plastové nádobí cenově přijatelnější a pro chod firmy ekonomičtější [3]. Třetím důvodem může být i určitá pohodlnost používání plastových materiálů, typicky to známe u brček na pití. Plastové krabičky mohou být například oproti papírovým schopné lépe uchovat teplotu jídla. Některé z těchto faktorů nebo jejich kombinace mohly vést k vámi uvedenému příkladu v ZOO Praha. Zároveň je otázka, zda tento materiál skutečně splňoval to, co sliboval, tedy jestli byl opravdu kompostovatelný. Rozvoj bioplastů je stále v začátcích a s tím souvisí nedostatečná regulace jejich výroby i likvidace [3]. Na rozdíl od papíru či tradičních plastů ještě neexistuje oficiální značení těchto materiálů (recyklační trojúhelníčky). Sice existují mezinárodní certifikace, nicméně ne každý výrobce si nechá svůj bioplast otestovat certifikovanou laboratoří [4].

Zhodnocení používání bioplastů namísto plastů je velmi komplexní problém. Na jedné straně stojí výhody bioplastů jako nižší produkce skleníkových plynů, možnost biodegradace či naplnění cílů cirkulární ekonomiky, ale na druhé straně s nimi souvisí využití zemědělské půdy pro produkci něčeho jiného než potravin, vyšší náklady a, jak již bylo zmíněno, nejednotné způsoby likvidace [3]. Je tedy otázka, jaký bude další vývoj v oblasti rozšíření a regulace těchto materiálů.

Na uvolňování umělé hmoty do jídla a jeho následné bezpečnosti půjdeme trochu od lesa, a tedy popisem, jaké všechny plastové obaly přicházejí do styku s jídlem a co v nich je. Hlavní materiály čítají: LDPE (low-density polyethylen), HDPE (high-density polyethylen), PP (polypropylene); PTFE (polytetrafluoroethylene, teflon); PVC (polyvinyl chloride); VDC (vinylidene chloride); PS (polystyrene); polyestery včetně PET (polyethylene terephthalate); PA (polyamide); PC (polycarbonate); SI (silicone). Do plastů se také přidávají antioxidanty, světelné stabilizátory, změkčovadla, lubrikanty, antistatické látky nebo teplotní stabilizátory. Tyto látky se do plastů přidávají za účelem co nejdelšího zachování původních vlastností a funkčnosti plastů. Plastové obaly mohou uvolňovat ale i své monomery nebo oligomery, tedy drobné části sebe sama – stavební jednotky, ze kterých jsou složeny řetězce plastů. Všechny tyto látky se do určité míry z plastových materiálů uvolňovat mohou [5].

Materiály přicházející do styku s potravinami samozřejmě musí být co nejbezpečnější a nejméně chemicky aktivní, tedy uvolňovat co nejméně látek. Všechny obsažené látky jsou pečlivě regulovány jak evropskou, tak českou legislativou (zákon č. 110/1997 Sb. a zákon č. 477/2001 Sb.) [6, 7]. Jsou stanoveny jak bezpečné úrovně těchto látek v materiálech, tak i jejich uvolňování do různých druhů potravin. I nezávislé studie málokdy hlásí nalezení vyšších hodnot než těch přípustných dle zákona [8].

S postupným opotřebením může dojít k uvolňování některých látek, a to obzvlášť pokud je produkt vystaven mechanickému opotřebení (škrábance), UV záření (slunce), vyšší teplotě nebo kyselému či alkalickému prostředí. Dalšími faktory, které usnadňují uvolňování různých látek z plastových obalů, jsou i vyšší obsah tuku nebo alkoholu v potravinách a délka skladování [9].

Právě díky zmíněné legislativě [6] by pro nás žádné ze zmíněných látek neměly být nebezpečné. Naše poznání ohledně bezpečnosti různých látek se ale stále vyvíjí a poslední dobou se stále častěji přistupuje k omezení či úplnému zákazu potenciálně nebezpečných látek, ačkoliv na jejich (ne)bezpečnosti nepanuje shoda [7]. Z těch nejvíce diskutovaných lze zmínit například bisfenol A, změkčovadlo nejčastěji obsažené ve výrobcích z polykarbonátu. Tato látka může poškozovat náš hormonální systém a její požívání je spojeno s vyšším rizikem různých onemocnění [10]. Proto je používání této látky zpřísňováno a v několika výrobcích (např. dětské láhve) zcela zakázáno [11]. Dalším příkladem je styren, monomer polystyrenu, který je legislativně zařazen do skupiny pravděpodobných lidských karcinogenů. Styren se z polystyrenu do určité míry může uvolňovat a v těle přeměňovat na mutagenní oxid styrenu a další nebezpečné látky. Vyšší koncentrace monomerů a oligomerů jsou spojovány s podrážděním orgánů a neurologickými obtížemi [9].

Nejméně chemicky aktivním, a tedy z tohoto hlediska nejbezpečnějším materiálem pro skladování jídla je sklo, i takové krabičky ale obsahují nějakou plastovou část, která zajišťuje jejich těsnění. Navíc je u jejich používání hlavně dětmi potřeba zvážit riziko rozbití a pořezání se. Z plastových materiálů může představovat riziko už zmíněný polystyren uvolňující styren. Některé studie naznačují, že pokud člověk jí z polystyrenových krabiček několikrát týdně horké jídlo a zároveň ho v nich skladuje několik dní, příjem styrenu může překročit maximální doporučenou hranici [9]. Na těchto výsledcích ale zdaleka nepanuje shoda a je potřeba jejich další ověření a z toho vyplývající regulace.

Polystyrenové krabičky také uvolňují více mikroplastů než ty z polypropylenu, polyethylenu či polyethylen tereftalátu (PET), studie se ale zásadně liší v jejich množství a tedy i efektu na zdraví [12]. Jejich uvolňování se také zvyšuje se vzrůstající teplotou a opotřebením materiálu (škrábanci) nebo vlivem dalších podmínek, jako je vystavení slunečnímu světlu. Jejich výskyt v živém organismu je spíše než s přímou toxicitou asociován se záněty a poškozením buněk, které mohou vést k dalším zdravotním obtížím, zatím ale nepanuje shoda na tom, jaké množství je škodlivé [13].

Polypropylenové krabičky mohou naopak za zvýšených teplot uvolňovat antioxidanty [14], ale jen v řádově nižších koncentracích, než jaké by mohly představovat nějaké riziko [15, 16]. Polypropylen a silikon jsou celkově stabilnějšími materiály s nižší tendencí k uvolňování látek a pro dlouhodobější skladování se upřednostňují před polystyrenem. Krabičky z polypropylenu využívá prakticky každá domácnost, zatímco polystyrenové jsou spíše ty krabičky, které s sebou nosíme z restaurací.

Tzv. zdravé láhve jsou častěji vyráběny z tvrdších či celkově odolnějších materiálů, které tedy méně uvolňují části plastu a příměsi. Hodně výrobců tvrdí, že jejich láhve neobsahují bisfenol A. Bohužel ne ojedinělým řešením výrobců je nahrazení bisfenolu A bisfenolem S, tedy příbuznou látkou s velmi podobnými účinky, která prochází podrobným testováním a také se diskutuje o její regulaci [17–19]. Dalším aspektem zdravých lahví je, že nejsou vyrobeny z polykarbonátu, který častěji obsahuje vyšší koncentrace bisfenolů [19, 20]. Alternativou jsou i lahve z potravinářské nerezové oceli, které jsou extrémně stálé i v případě poškození (poškrábání, promáčknutí), i jejich víčka ale mohou obsahovat nějaké plastové části [21].

Jak již bylo výše zmíněno, olej a všeobecně mastná jídla mohou usnadňovat přestup součástí plastových obalů do potraviny. Zatím ale například není jasné, jestli se olej rychleji kazí v PET lahvi než ve skleněných lahvích. Některé výzkumy udávají u PET lahví lepší vlastnosti, než mají skleněné lahve, některé naopak rychlejší kazivost potraviny. Výrobci se ale snaží plastové materiály vyvíjet, a tím prodloužit životnost olejů, pochopitelně s ohledem na zdravotní nezávadnost [22]. Některé papírové krabičky, např. obaly na pizzu atd., mohou být potaženy i jinými materiály než jen voskem. Krabice nebo potravinářské výrobky, jako jsou obaly nebo sáčky, mohou být potaženy například polyethylenem nebo jinými syntetickými látkami (PFAS, přezdívané také forever chemicals, tedy věčné chemikálie – kvůli jejich neodbouratelnosti v životním prostředí) odolnými proti mastnotě.

A co se týče plechovek, zde je opět důležité správné skladování. Často se hovoří o riziku uvolňování bisfenolu A z plechovek a konzerv. Ten se v tomto případě využívá jako ochranná vrstva do vnitřní části konzerv. Bisfenol A sice má negativní účinky na lidské zdraví, nicméně jeho používání se přísně kontroluje a podle proběhlých výzkumů nedochází v případě plechovek k nebezpečné kontaminaci potravin [23]. Není však vhodné potraviny ohřívat přímo v konzervě, neboť by mohlo dojít k uvolňování látek z ochranné vrstvy do potravin [9]. Podobně je to i s kovy, které se mohou z konzerv uvolňovat [7].

Obalové materiály potravin jsou kontrolovány nejen v oblasti Evropské unie, ale i na úrovni jednotlivých států. Není tedy důvod se stresovat možnými zdravotními riziky. Důležité je správně nakládat s potravinami, tedy je správně skladovat, sledovat datum spotřeby a nechat jídlo vychladnout před uložením do obalového materiálu.

Za tým Zeptej se vědce odpovídaly Christina a Martina