Homeopatii založil ke konci 18. století německý lékař Samuel Hahnemann. Postuloval několik předpokladů, z nichž homeopatie vychází dodnes. Zaprvé je to takzvaný princip similarity, který byl původně založen na pokusech léčit nemoci pomocí podobně vypadajících nebo znějících přírodních látek (například odvar z fazolí pro léčbu ledvinových kamenů). Lékař Hahnemann tento princip uvedl do praxe tím, že léčil nemocné látkami, které způsobovaly onemocnění u zdravých jedinců. Druhým pilířem homeopatie je mnohonásobné rituální ředění substancí ve vodě či alkoholu. Ředící látka (voda či alkohol) si prý během tohoto procesu díky třepání během ředění zachová „paměť“ a dokonce zvyšuje účinnost původní látky i přesto, že ředění je často v poměru větším než 1:10⁶⁰. Toto tvrzení je v rozporu se základními fyzikálními principy, jelikož je nemožné získat více účinku z látky jejím naředěním. Poměr 1:10⁶⁰ můžeme přirovnat k takovému ředění, jako kdybychom vzali kapku originální substance, zředili bychom ji ve veškeré vodě na planetě Zemi a poté z tohoto ředění opět vzali kapku a opakovali ředící proces ještě jednou.

V minulosti bylo provedeno mnoho studií zabývajících se účinky homeopatie, z nichž největší byla publikována v roce 2015 australskou NHMRC, což je největší australská vědecko-lékařská organizace. V této metaanalýze, což je název pro studii, která shrnuje všechny dostupné publikované poznatky, bylo nezávisle zhodnoceno přes 176 prací zaměřujících se na klinické účinky homeopatie. Do této studie bylo doporučeno jak veřejností, tak samotnými homeopaty dalších několik set studií, z nichž kritérii kvality prošlo pouze 42. Kritéria kvality zahrnovala zejména dostatek testovaných subjektů, studie s kontrolními skupinami (aby bylo možné odlišit účinek testované látky od placeba) či testování látek na lidech. Závěrem této i jiných podobných studií (například anglická studie z roku 2010) je fakt, že „neexistuje žádný důkaz o tom, že by léčba pomocí homeopatie byla u zdravotních stavů zařazených ve studii efektivní“. Hlavním problémem u studií pozorujících účinky homeopatie je nedostatek testovaných subjektů a reprodukovatelnost (pokud opakováním stejného postupu nezískáme stejný výsledek, nedá se považovat za důvěryhodný). Samozřejmě existuje velké množství periodik publikujících pozitivní výsledky homeopatik, ale vesměs se tato periodika řadí mezi méně důvěryhodná. Toto tvrzení podporuje i fakt, že například publikace časopisu Homeopathy jsou z více než 70 % citovány publikacemi z téhož žurnálu, což je opět známka nízké kvality.

Hlavním problémem užívání homeopatik jsou případy, kdy pacient zcela ustoupí od standardní léčby (například chemoterapie při léčbě rakoviny) a nastoupí na cestu pouze alternativní medicíny, zvlášť v případech, kdy standardní léčba dosahuje velké úspěšnosti. Pokud nejsou homeopatika užívána pouze jako doplněk ke standardní doporučené léčbě, kdy mohou velmi dobře fungovat jako placebo, může jejich užívání uškodit, protože jejich pozitivní účinek na léčbu nebyl nikdy prokázán a pacient jimi pouze oddaluje či snižuje možnost vyléčení.

Za Zeptej se vědce odpovídala Eliška