Nepřesností je v tomto dokumentu vskutku spousta, a rozhodně nebudeme rozebírat všechny. Místo toho se budeme věnovat vysvětlení hlavní pointy textu.
Text prohlašuje, že nedostatek kyslíku a nevhodná strava vedou k zakyselení organismu, a zakyselení organismu je příčinou nádorového bujení. Odkazuje se argumentačně na výzkum Otto Warburga, který dostal Nobelovu cenu za výzkum buněčného dýchání. Otto Warburg přišel na to, že nádorové buňky umí lépe přežít v prostředí bez kyslíku, a všiml si, že některé nádory vytváří okolo sebe kyselé prostředí.
K tomu, abychom pochopili, v čem je zmíněný text chybný, si musíme vysvětlit, jak probíhají energetické procesy v buňkách.
Naše buňky mohou vyrábět energii dvěma základními způsoby.
Prvním je buněčné dýchání. To probíhá na membráně mitochondrií (součástí buňky často nazývaných “buněčné elektrárny”), kde dochází poměrně komplikovaným procesem k přenosu elektronů skrze několik proteinových komplexů. Průchod elektronů těmito komplexy je spojen s přenosem protonu z jedné strany mitochondriální membrány na druhou, což vede k vytvoření legendárního “protonového gradientu”, který pohání enzym vyrábějící ATP. ATP je “energetická měna”, neboli sloučenina, kterou buňka spotřebovává v procesech vyžadujících přísun energie. Jelikož celý tento děj vyžaduje přítomnost kyslíku jako látky, se kterou se po celé anabázi spojí zmíněné elektrony, říkáme mu “dýchání”.
Druhým způsobem je anaerobní glykolýza. Ta probíhá nezávisle na mitochondriích; ATP při ní vzniká přímo. Probíhá-li glykolýza v nepřítomnosti kyslíku (tedy anaerobně), vzniká při ní laktát (který je někdy označován jako kyselina mléčná), a k tomu spousta protonů. Tyto protony ale nejsou nikam transportovány (narozdíl od buněčného dýchání) a vytváří tedy kyselé prostředí v buňce a v tkáni okolo ní. Typicky tento proces probíhá v pracujícím svalu při intenzivní činnosti, kterou nejsme schopni “udýchat”, kdy mu říkáme “anaerobní glykolýza” nebo “práce na kyslíkový dluh”.
Pokud má zdravá buňka dostatek kyslíku, využívá pro výrobu ATP téměř výhradně buněčné dýchání, neboť je to energeticky mnohem efektivnější (z jedné molekuly glukózy vznikne asi 15x více ATP při buněčném dýchání než při anaerobní glykolýze). Na druhou stranu, glykolýza je procesem o mnoho rychlejším.
Otto Warburg přišel na to, že nádorové buňky využívají glykolýzu (vedoucí k akumulaci laktátu a kyselosti) i v prostředí, ve kterém je kyslíku dostatek. Tomu pak říkáme “aerobní glykolýza”, protože celá metabolická dráha proběhne chemicky stejně, jako kdyby kyslík přítomen nebyl — jenže on je. Tento jev, kdy dochází k výrobě energie buňkou pouze glykolyticky, i když je v prostředí dostatek kyslíku, se nazývá “Warburgův efekt”.
Pravděpodobné příčiny Warburgova efektu jsou dvě: (1) zvýšená spotřeba energie rychle rostoucí nádorovou tkání, (2) nedostatečná vaskularizace rostoucího nádoru (nádor je špatně zásoben krví, a tudíž kyslíkem). Ne všechny nádorové tkáně získávají energii tímto způsobem.
Z výše popsaného jasně vyplývá, že “kyselost organismu” je v tomto případě spíše lokální a je důsledkem, nikoli příčinou rakovinného bujení. Stejně tak hypoxie je v tomto případě lokální faktor, za který si nádor může v podstatě sám, a který na něj může působit — nikoli příčina jeho vzniku.
Další komentář k tématu jsme zveřejnili zde: https://denikn.cz/934834/objev-ktery-zmenil-pohled-na-metabolismus-rakoviny/.
Za Zeptej se vědce odpovídal Adam