Ekologie války: vy se ptáte, my odpovídáme!

Posouzení válečných konfliktů a techniky z pohledu jejich uhlíkové stopy a dopadu na životní prostředí je bohužel komplikováno několika fakty. Armádní emise jsou vyňaty z Kjótského protokolu (mezinárodní smlouvy, v rámci které se země roku 1997 dohodly snížit emise skleníkových plynů) i Pařížské dohody (navázání na cíle Kjótského protokolu z roku 2015) [1].

Většina vlád nezahrnuje do reportů svých uhlíkových stop emise pocházející z armádního sektoru kvůli bezpečnostním obavám [2] a neuvádí ani emise spojené s výrobou vojenského vybavení a zbraní. Emise z armádního sektoru tedy nejsou systémově zaznamenávány ani zveřejňovány. Kromě toho si armády vyjednaly v oblasti ochrany životního prostředí řadu výjimek pro nakládání s chemickými látkami a s odpady. Pojďme se ale podívat alespoň na pár věcí, které jsou k tomuto tématu známy.

Armády využívají především fosilní zdroje

Armády využívají ve svých aktivitách především fosilní zdroje (ropu a zemní plyn), které mají vysokou uhlíkovou stopu. Z dat, které poskytly například Spojené státy americké a Velká Británie, víme, že tyto emise jsou obrovské [2]. Pokud by se americká armáda počítala jako samostatný stát, byla by jedním z největších znečišťovatelů naší planety. Celosvětově se odhaduje, že armádní sektor je zodpovědný za zhruba šest procent emisí oxidu uhličitého ročně [1, 2], což je porovnatelné například s leteckým a lodním průmyslem dohromady (zhruba 2 % každý z nich) [2].

Podle zprávy Ministerstva obrany Spojených států amerických spotřebuje americká armáda každý den zhruba 200 tisíc barelů pohonných látek [3]. Takové množství benzínu by vystačilo průměrné Fabii na každodenní jízdu z Prahy do Brna a zpět po dobu tří tisíc let! (Byly uvažovány následující parametry: 1 barel odpovídá 160 litrům, kombinovaná spotřeba Fabie 7 litrů na 100 km [4], vzdálenost Praha–Brno a zpět 420 km.)

Největší spotřebu paliva i nejvíc emisí skleníkových plynů má na svědomí armádní letectví [5]. Stíhačky spálí kolem 4000 až 5000 litrů leteckého paliva za hodinu letu. Pro srovnání, komerční letadlo Boeing 747-400, které zvládne přepravit kolem 600 pasažérů, za hodinu letu spotřebuje mezi 14 000 a 15 000 litry paliva [6]. I tanky jsou velkými žrouty paliva – na 100 km spotřebují průměrně 400 litrů paliva [7].

Co se válečných konfliktů týče, Ukrajina je údajně první zemí, která zveřejňuje odhady emisí spojených s probíhající válkou [8]. Během prvního roku války vedly válečné boje a jejich následky (požáry budov, lesů a polí, evakuace lidí, obnova zničené infrastruktury) k takovému množství emisí skleníkových plynů, jaké za rok vyprodukují všechny zdokumentované zdroje skleníkových plynů v celém Nizozemsku.

Na Ukrajině dochází k bombardování chemických továren, rafinérií nebo uhelných dolů [1], což vede například k znečišťování vodních toků uniklými látkami, úniku ropy do mokřadů a ohrožení desítek druhů vzácných rostlin a druhů hmyzu [9]. Odhaduje se, že při bombardování oceláren v Mariupolu unikly do Azovského moře desítky tisíc tun sulfanu; rozsah ekologického dopadu je neznámý. Další nepřímé emise souvisí s poskytováním humanitární pomoci, výstavbou a udržováním uprchlických táborů nebo hromadnými přesuny obyvatel ze zasažených oblastí.

Otázka obnovy životního prostředí zasaženého válečnými boji záleží na typu válečného konfliktu, délce jeho trvání a použitých zbraních. Bohužel se nedá jednoznačně říct, jak dlouho taková obnova bude trvat. Sledování uvolněných znečišťujících látek a jejich úrovně probíhá obvykle v odebraných vzorcích půdy, vody a vzduchu po mnoho let [1]. V případě zjištěných lokálních úniků může být nařízena dekontaminace půdy nebo vodních těles za využití speciálních filtračních technik.

Emise mohou růst i po ukončení bojů

Emise skleníkových plynů se mohou i po ukončení bojů nadále zvětšovat – v důsledku válečných konfliktů může dojít k vysychání mokřadů, které obvykle ukládají oxid uhličitý do půdy a rostlin a mohou tak přispět k obnově ovzduší; po vyschnutí mokřadů se ovšem začne oxid uhličitý naopak uvolňovat. Toto se stalo například v 90. letech při konfliktu v Iráku a obnova tam probíhá dodnes [10]. Rozsáhlé vysychání i ztráta půdy nastaly i po okupaci Krymu v důsledku nedostatku vody v dané oblasti.

Poválečná obnova s sebou přináší také velké emise spojené s výstavbou a obnovou infrastruktury [10]. Výroba potřebného cementu je totiž velice náročná na emise oxidu uhličitého (zhruba 8 % celosvětových emisí). Nevyužitá munice se obvykle kontrolovaně odpaluje, což vede k dalšímu znečišťování, aniž by se dodržovaly standardní protokoly pro nakládání s odpady. To ohrožuje nejen životní prostředí, ale i zdraví samotných příslušníků armády.

Armády západních zemí se začínají v posledních letech zabývat tím, jak se měnícímu se klimatu přizpůsobit a snížit uhlíkovou stopu svých aktivit, zároveň ale nechtějí přijít o dominanci svého postavení v mezinárodních vztazích [1]. V rámci reportů jejich aktivit je jistě zapotřebí dosáhnout větší transparentnosti [5].

V roce 2050 mají armády členských zemí NATO dosáhnout uhlíkové neutrality (z atmosféry se odstraní stejné množství skleníkových plynů, jako se do ní vypustí). Už teď je ale jasné, že to prakticky není vůbec lehká záležitost [11]. Snížení emisí skleníkových plynů a zvládnutí klimatické krize je totiž celosvětový úkol, při kterém se musí spojit všichni významní hráči, včetně Ruska a Číny, a pracovat společně na společensko-ekonomických změnách a hromadném odzbrojování [1].

Za Zeptej se vědce odpovídala Kristýna