Dotazy a odpovědi

0573 Nakolik je „emoční chování“ vrozené a nakolik se dá „vybudovat“?

Dotaz:

Mám dojem, jakoby se v dnešní době všechno řešilo „přes emoce“. Zajímalo by mě, nakolik je takové „emoční chování“ vrozené a nakolik se dá „vybudovat“ (výchovou, napodobováním atp.) A taky, jestli to „naučené“ (vyjadřované) chování odpovídá opravdu prožívaným emocím, nebo jestli (do jaké míry) jde o emoce „falešné“.

Minutová odpověď:

1)

Dojem, že dnes všechno řešíme přes emoce, je zřejmě dán tím, že jsou emoce veřejně sdíleny. Důležitou roli hraje i silný rozvoj emočního marketingu, který využívá emocí k dosažení nějakého cíle (koupě výrobku).

2)

Emoční dispozice (temperament) jsou vrozené (např. výraz v obličeji, postoj těla), od narození se učíme emočnímu chování i práci s emocemi (např. projevit radost také u nevhodného dárku).

3)

Existuje i biologická zpětná vazba: když budeme předstírat strach, je dost možné, že sami sebe nakonec vyděsíme.

Celá odpověď:

Emoce nám poskytují základní informace o tom, co je (pro nás) důležité, co má (pro nás) význam, co dělat dál: jsou považovány za „detektory významnosti“ [1] a za nedílnou součást našich rozumových procesů (myšlení, rozhodování, hledání řešení, plánování ad.). Navzdory častému a mylnému přesvědčení emoce a rozum spolu nesoupeří, nepřetlačují se, nezmocňují se jeden druhého. V každodennosti rozum a emoce spolupracují. A vlastně vůbec rozdělování emocí a rozumu je čistě teoretické, protože všechny psychické systémy jsou životně důležitými nástroji pro řešení složitých výzev, problémů, úkolů. Neboli bez emocí bychom se těžko rozhodovali, těžko čelili výzvám či řešili jakýkoliv problém [2].  

Váš dojem, „že v dnešní době řešíme všechno přes emoce“, je dán zřejmě tím, že žijeme v době, kdy jsou emoce veřejně sdíleny a zobrazovány na sociálních sítích, aby je všichni viděli. Také je to zřejmě dáno silným rozvojem emočního marketingu a úsilí, které primárně využívá emoce k tomu, aby si (vás) publikum všimlo, zapamatovalo si (vás), sdílelo (vás) a hlavně nakupovalo, volilo a jednalo (pro vás) výhodným a žádoucím způsobem. Emoční marketing obvykle využívá emocí, jako jsou štěstí, smutek, překvapení, hněv nebo strach, aby vyvolal „spotřebitelskou“ reakci či specifický typ chování. Výzkumy zároveň naznačují, že během krizí lidé častěji sdílejí své emoce online, zejména na platformách sociálních médií [3]. Tedy váš pocit vyšší emoční nálože na sítích je velmi relevantní s ohledem na pandemii, flanelovou vlnu či válečné řádění a zločinné počínání Ruska. 

Co se týče vrozenosti či učení emocím, je evidentní, že k emocím máme vrozené dispozice a v průběhu celého života se je učíme rozpoznávat, pojmenovávat, pracovat s nimi s ohledem na kulturně specifická pravidla prožívání (např. co bych měl cítit na svatbě či při pracovním pohovoru) a projevu (vůči komu, za jakých okolností a jak smím projevit emoci) [4]. Emoční dispozice (temperament) jsme dostali do vínku (např. výrazy v obličeji, postoj těla, reaktivnost na podnět, fyziologickou reakci ad.) a od narození svoje emoční kompetence rozvíjíme a učíme se emočnímu chování i práci s emocemi. Někteří lidé mají emoční kompetence lepší, jiní horší, někomu může emoční svět dělat potíže a druhému to jde bez většího úsilí a po proustovsku či flaubertovsku exceluje plejádou emocí, které umí zobrazit, rozpoznat, pojmenovat a pracovat s nimi [2].   

A co se týče autenticity a falše?  Emoce jsou celkově vysoce sociálními procesy. V průběhu evoluce a života se učíme, že emocemi nejenom komunikujeme, ale lze je využít k tomu, aby nás vedly k racionálním rozhodnutím a kooperativnímu jednání (například empatie – naše spojení s myšlenkami, emocemi jiných lidí – nás motivuje jednat ve prospěch druhých), stejně tak jako nám mohou pomoci ostatními manipulovat k dosažení vlastních (ne nutně altruistických) cílů. Můžeme přehrávat emoce, abychom vzbudili v ostatních sympatie, soucit, strach, starost, nejistotu, vztek aj. a ze stejného důvodu můžeme emoce potlačovat a držet na uzdě či různě maskovat za jiné pocity či jinak skrývat [5,6,7]. Navíc každá kultura k maskování emocí přistupuje jinak: jsou etnika, která projev negativních emocí málo podporují a prožitek negativní emoce maskují úsměvem [5]. Odhadovat míru autenticity emoce je tedy těžké, ne-li nemožné, protože od malička jsou nám vštěpována již zmíněná pravidla projevu emocí (například, že je třeba projevit radost i u dárku, o který jsme nestáli a za žádnou cenu neprojevit závist dárku, který dostal sourozenec) a pocitová pravidla (například že svůj vztek na jednání zaměstnavatele s úsměvem spolknu). Navíc v každodenním životě jsme spíše emoční ignoranti a příliš nezkoumáme, co zrovna cítíme a zda náš emoční projev věrně zrcadlí emoční prožitek [2]. Většinu dne prostě nevíme, co a kterou emoci zrovna cítíme, pokud tedy nějaká nepřekročí svojí neběžnou intenzitou nebo naléhavostí práh naší všímavost a neřekne si o pozornost. Z hlediska falešnosti projevu emocí nás ale může zaskočit biologická zpětná vazba: když budeme předstírat strach, je dost možné, že sami sebe nakonec vyděsíme. Takové emoční pokrytectví umí být pěkně zrádné. 

Pro Zeptej se vědce odpovídala Iva.

Zdroje:

[1] Frijda, N. H. (1986). The Emotions. Cambridge University Press.

[2] Poláčková Šolcová, I. (2018). Emoce: Regulace a vývoj v průběhu života. Grada Publishing, a.s.

[3] https://doi.org/10.1007/s10708-018-9960-6

[4] http://hdl.handle.net/11104/0221107

[5] https://doi.org/10.1177/0022022107311854

[6] Poláčková Šolcová, I., Tavel, P., & Kolarčík, P. (2013). Jsou opravdu Slováci “emočnější “než Češi. Sonda do emocionality českých a slovenských vysokoškoláků. Československá psychologie, 57(5), 406–429.[7] https://doi.org/10.1016/j.actaastro.2014.03.016

Odpovídala

(Psychologický ústav AV ČR)

Odborná recenze:

(lékař, odd. 2, klinika NÚDZ (Národní ústav duševního zdraví))
Kategorie: Společnost