Konzumace hub
Živočichové konzumují mnoho skupin hub, které tvoří výtrusnice jak nad zemí (např. „klasické“ houby), tak i pod zemí (např. lanýže). Živočichové často fungují jako důležití přenašeči spor (výtrusů) hub po krajině. Přestože jsou savci, plazi a ptáci významnými rozptylovači hub [1–6], byl tento jev nejvíce prozkoumán a zdokumentován u bezobratlých živočichů [7–10].
Strategie hub pro šíření spor
U hub se během evoluce vyvinuly různé způsoby, jak zajistit šíření svých spor. Zejména se houby přizpůsobily různým druhům živočichů. Kromě mnoha specializovaných vztahů s bezobratlými se u hub vyvinuly také způsoby, jak šířit spory pomocí savců. Některé houby uzavírají své spory do odolných vrstev plodnice, kde tato struktura zabraňuje přirozenému šíření spor větrem nebo jinými prostředky a spoléhá na to, že budou houby pozřeny zvířaty. Spory projdou trávicím traktem zvířat a jsou následně rozptylovány jejich výkaly dále do okolního prostředí. Odolné plodnice se vyskytují u některých hub, které rostou nad zemí, ale jsou obzvlášť časté u hub rostoucích pod zemí, jako jsou lanýže nebo druhy jim podobné.
Houby rostoucí pod zemí se vyvinuly nezávisle na sobě v různých liniích více než stokrát, což svědčí o úspěšnosti této strategie [10–16]. Pro zvýšení pravděpodobnosti objevení zvířaty se u některých hub vyvinula i strategie tvorby aromatických látek (tzv. atraktantů) [3]. Savci, kteří vykopávají a konzumují houby rostoucí pod zemí, následně rozptýlí spory těchto hub svými výkaly. Navíc narušení půdy při hrabání zvyšuje šíření spor v půdě a také zlepšuje provzdušňování půdy a rozklad organické hmoty [17–19].
Konzumace hub savci
U některých savců, jako třeba u koček, chybí schopnost produkovat enzym chitinázu, který umožňuje trávit složitý polysacharid chitin, který je běžnou součástí hub (ale také například těl hmyzu). To vede k tomu, že tito savci nevyhledávají houby jako součást potravy [20].
Zajícovití
Zajíci a králíci jsou relativně malou skupinou široce rozšířených savců. Živí se zejména rostlinným materiálem (jako je např. zelená píce či okus dřevin), ale v potravě 12 druhů byly nalezeny důkazy i o přítomnosti hub. Přibližně 11,1 % existujících členů tohoto řádu se živí houbami [20]. Konzumace hub byla zjištěna např. u zajíce polního i králíka divokého [21].
Hlodavci
Hlodavci jsou velmi rozmanitým a rozšířeným řádem savců s původními členy vyskytujícími se ve většině regionů kromě nejchladnějších částí Arktidy, Antarktidy a některých ostrovů (např. Nový Zéland). Členové tohoto řádu jsou pravděpodobně jedni z nejdůležitějších rozptylovačů spor hub. Houby rovněž představují velký podíl jídelníčku hlodavců. Důkazy o přítomnosti hub byly nalezeny ve stravě 221 druhů hlodavců, což tvoří přibližně 8,5 % existujících zástupců tohoto řádu [20]. Konzumace hub byla zjištěna např. u veverky obecné, myši domácí, hraboše podzemního, hraboše polního, myšice lesní, norníka rudého a dalších [21].
Hmyzožravci
Hmyzožravci jsou rozmanitým řádem, který zahrnuje ježky, rejsky či krtky. Často jsou považováni primárně za hmyzožravé, ale informace o podílu hub byly zjištěny v potravě 21 druhů hmyzožravců, což je přibližně 3,9 % existujících zástupců tohoto řádu na planetě [20].
Šelmy
Šelmy jsou hojně rozšířenou skupinou zvířat, kde mnoho druhů z tohoto řádu je primárně masožravých. Protože je tento řád velmi druhově rozmanitý, je i strava bohatá na různé typy potravy. Podle studie [20] jsou houby součástí potravy 27 druhů, což tvoří přibližně 10,1 % existujících členů tohoto řádu celosvětově. Konzumace hub byla zjištěna např. u lišky obecné, medvěda hnědého, lasice hranostaje, jezevce lesního, kuny lesní, kuny skalní a dalších [21].
Lichokopytníci
Lichokopytníci jsou malým řádem savců, kteří jsou většinou býložraví (nejčastější krmivem je pastva). Tento řád zahrnuje koně, osly, zebry, nosorožce a tapíry. Ačkoli se na houby spoléhají jen málo, byly nalezeny důkazy o přítomnosti hub v potravě koní [22, 23] a tapírů horských [24, 25]. Kromě těchto dvou druhů nebyly nalezeny žádné známky konzumace hub u dalších zástupců tohoto řádu. Přibližně 11,1 % existujících členů tohoto řádu se tedy živí houbami [20].
Sudokopytníci
Sudokopytníci jsou různorodou a rozšířenou skupinou savců (např. skot, ovce, jeleni či prasata). Hlavní složku jejich jídelníčku tvoří převážně pastva. Podle studie [20] se však jeví, že houby jsou pro tuto skupinu savců nutričně důležité. Houby jsou součástí jídelníčku 59 druhů sudokopytníků (přibližně 23 % existujících členů tohoto řádu celosvětově). Konzumace hub byla zjištěna např. u skotu, zubra evropského, koz, ovcí, muflonů, kamzíků, jelena evropského, jelena sika, daňka evropského, prasete divokého a dalších [21].
Konzumují zvířata jedovaté houby?
Na otázku, zda zvířata konzumují pro člověka jedovaté houby, je obtížné najít odpověď. Například makak červenolící využívá různé metody k vyhýbání se jedovatým houbám, včetně předchozí znalosti a posouzení chuti hub na místě. Pokud si makaci nebyli jistí, zda je houba jedovatá, ochutnali plodnici, a pokud usoudili, že je houba jedovatá, tak ji nejedli [26]. Japonští vědci zase pozorovali veverky japonské, které konzumovaly prudce jedovaté muchomůrky tygrovité a muchomůky červené [27].
Jak to, že je v lesích dostatek hub i pro člověka?
Zvířata žijící v lesích mají pestrou skladbu potravy a houby nejsou jejich jediným zdrojem živin. Houby totiž nedokážou zcela uspokojit potřebu živin zvířat. V různých ročních obdobích mají zvířata přístup k jiným krmivům, jako jsou bobule, plody, pastva, kořínky, klíčky, listy, a některé houby tak zbudou i na nás.
Pro Zeptej se vědce odpovídal Ondřej
Zdroje:
[1] Fogel R, Trappe JM (1978). Fungus consumption (mycophagy) by small mammals. Northwest Science 52: 1–31.
[2] https://doi.org/10.1111/j.1442-9993.1994.tb00489.x
[3] Maser C, Claridge AW, Trappe JM (2008). Trees, Truffles, and Beasts: How Forests Function. Rutgers University Press, New Brunswick.
[4] https://doi.org/10.5943/mycosphere/10/1/18
[5] https://doi.org/10.1007/s13225-019-00436-3
[6] https://doi.org/10.1016/j.cub.2021.10.024
[7] Fogel R (1975) Insect mycophagy: a preliminary bibliography. USDA Forest Service 36: 1–9.
[8] Hammond PM, Lawrence JF (1989) Mycophagy in insects: a summary. In: Insect-fungus Interactions (Wilding N, Collins NM, Hammond PM, Webber JF, eds). Academic Press, London: 275–324.
[9] https://doi.org/10.1080/21501203.2012.741078
[10] https://doi.org/10.1002/ece3.8565
[11] https://doi.org/10.1371/journal.pone.0052765
[12] https://doi.org/10.1071/SB16025
[13] https://doi.org/10.1016/j.funbio.2017.04.006
[14] https://doi.org/10.3114/fuse.2018.01.10
[15] https://doi.org/10.3114/fuse.2020.06.12
[16] Palfner G, Galleguillos F, Arnold N, et al. (2020). Sequestrate syndrome Proceedings of the National Academy of Sciences 113: 892–897
[17] https://doi.org/10.1111/mam.12014
[18] https://doi.org/10.1098/rsos.180621
[19] https://doi.org/10.1111/mam.12208
[20] https://doi.org/10.3114/fuse.2022.09.07
[21] https://doi.org/10.3114/fuse.2022.09.07_tables_supp2
[22] Hastings S, Mottram JC (1915). Observations upon the edibility of fungi by rodents. Transaction of the British Mycological Society 5: 364–78.
[23] https://doi.org/10.5962/bhl.title.112109
[24] https://doi.org/10.1017/S0030605300021384
[25] Downer CC (2003). Attitudes to tapirs, wilderness, and wildlife conservation in and around Sangay National Park, Ecuador. Tapir Conservation Newsletter of the IUCN/SSC Tapir Specialist Group 12:14–15.
[26] https://doi.org/10.2354/psj.30.010
[27] https://doi.org/10.1002/fee.2443
Další čtení prověřené autorem:
