Zoologie

Na úvod si dovolím poznamenat, že se nejspíš tazatel ptá na klasické suchozemské vejce a ne například na vejce rybí (jikry). Pojem vajíčko je totiž v češtině používán hlavně pro samičí pohlavní buňky ptáků, plazů a vejcorodých savců. Ti společně patří do skupiny Amniota, česky blanatí. Hlavní evoluční novinkou této živočišné větve je tzv. amniotické vejce, v němž je zárodek chráněn několika obaly a meziprostory vyplněnými vodou. Pokud se tedy na tuto otázku podíváme z biologické, přesněji evoluční perspektivy, tak nalezneme poměrně jasnou odpověď [1].

První v evoluci bylo vejce. Pro první zmínky o vejci se musíme ponořit do mořských hlubin. Právě tam se část živočišných druhů rozhodla směřovat své veškeré snažení do přechodu z vody na souš. Během tohoto fascinujícího evolučního procesu musely nějakým způsobem chránit své budoucí potomky před vysušením. V období karbonu (340–320 milionů let nazpět) vzniklo vejce chráněné blanitou nebo následně vápenitou schránkou. Od tohoto vynálezu se již blanatí obratlovci nemuseli vracet rozmnožovat do vody a mohli klást vejce na souši [1].

Přeskočíme mnoho milionů let do dob, kdy se objevují dinosauři a v rámci těchto plazů se vyvíjí něco jako první ptáci. Tito „opeření dinosauři“ se samozřejmě také rodili z vajíček. Po příchodu ptáků se dostáváme k prvnímu vzniku slepice, která se tedy zcela jistě vylíhla z již ptačího vejce [2].

Pokud bychom však chtěli být zcela přesní, tak musíme uvážit, že v případě ptačího předka slepice došlo k nějaké změně v jeho genetické informaci. Tato genetická změna měla za následek vznik úplně první slepice, která se ale také musela vyvinout z již oplozeného vajíčka ptačího předka [3]. Takže opět vítězí vejce. Jenže i zoologové se často neshodnou, co přesně definuje slepici jako druh a kdy přesně vznikla, takže bychom se zde mohli dostat do nekonečné názorové spirály. Záleží zkrátka na úhlu pohledu a konkrétní filosofické úvaze.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Ondra

Zdroje:

[1] https://doi.org/10.1093/molbev/msm017

[2] https://doi.org/10.1016/j.cub.2015.08.003

[3] https://doi.org/10.1073/pnas.2121978119

Filosofie

Věřte, že i filosofku nebo filosofa může takováto otázka uvést do rozpaků, navzdory její obecné známosti a snad i nádechu jisté banality. Nedozvíte se ode mě jednu nebo druhou odpověď, ale spíše se pokusím tuto otázku zasadit do několika širších kontextů, které na ni snad vrhnou jisté světlo.

Tato otázka čerpá svou přitažlivost jistě ze své jednoduchosti, ale patrně ještě ze dvou dalších zdrojů. Na jedné straně máme dojem, že bychom měli být schopni vytvářet konsistentní obrázky nebo teorie světa, ve kterém žijeme. Na druhou stranu už v poměrně raných fázích snah o sestavení takových teorií upadáme do rozporů, které je těžké, nebo dokonce nemožné odstranit. Zdá se tedy, že na uvedenou otázku o vejci a slepici musí existovat správná odpověď, zároveň to ale vypadá, že není žádné cesty, jak se odpovědi dobrat. Jak známo, přece nemůže být slepice, aniž by dříve bylo vejce, a naopak.

Vedle slepice a vejce existuje mnoho dalších otázek nebo rozporů podobného typu. Obecně jim říkáme paradoxy. Zmíním alespoň tři, a to paradox lháře, paradox hromady a jeden ze Zénónových paradoxů. Užitečný úvod do těchto paradoxů lze najít v knihách Jaroslava Peregrina.

Do paradoxu lháře nás nejlépe uvede následující věta: „Tato věta je nepravdivá.“ Když se ptáme, zda je tato věta, která mluví o sobě samé, pravdivá, upadneme do rozporů. Paradox velmi podobného typu objevil na přelomu devatenáctého a dvacátého století filosof a logik Betrand Russell v pečlivě vybudovaném systému jiného logika a filosofa Gottloba Frega. Protože Russellovi tento paradox připadal fatální, vyvinul spolu s A. N. Whiteheadem jiný logický systém, ve kterém věta lhářovského typu nemůže být formulována. Takto si autor představoval řešení, nicméně je jasné, že v běžné řeči můžeme zmíněnou větu nebo nějakou podobnou poměrně snadno vytvořit a těžko tomu zabráníme. Jenom tím, že máme jazyk, který dovede mluvit běžným způsobem o větách a jejich pravdivosti, otevíráme dveře dilematu podobně neřešitelnému jako tomu se slepicí a vejcem.

V případě paradoxu hromady se zaměřme na hromadu sestávající ze zrn písku nebo něčeho podobně nepatrného. Zdá se rozumné, ba triviální, přijmout, že jedno zrno není žádná hromada. Takřka stejně samozřejmé se zdá, že když k něčemu, co není hromada, přidáte jediné další zrno, stále to hromada nebude. Nicméně z těchto dvou předpokladů plyne, že žádná hromada neexistuje. Opět se tedy zdá, že neškodně vyhlížející výchozí situace nutně vede k neřešitelným potížím. Tento paradox se snaží řešit tzv. fuzzy logiky, které pracují s tím, že nějaké tvrzení nemusí být jenom pravdivé nebo nepravdivé, ale může být také částečně pravdivé. Pak lze hovořit o tom, že jedno zrno není rozhodně hromada, ale třeba o tisíci zrnech to může být pravda třeba už jenom z jedné desetiny. Na rozvoji logik tohoto typu se významně podílela a podílí i česká logická scéna. Zásadním průkopníkem byl Petr Hájek.

Ze Zénónových paradoxů pohybu si připomeňme paradox šípu. Když někdo vystřelí šíp, samozřejmě pozorujeme, že letí. Nicméně když se zaměříme na libovolný okamžik letu, zdá se zřejmé, že šíp v něm zaujímá jistou pozici, a tudíž je na určitém místě a nehýbe se. Od Zénónových dob se vynořilo mnoho pokusů, jak se s tímto paradoxem vypořádat, můžeme zmínit filosofii Henriho Bergsona s jeho originálním pojetím času a pohybu nebo nestandardní analýzu v matematice.

Jak tedy vidíme, zmíněné paradoxy se lidé pokoušeli nějakým způsobem řešit. Nicméně se objevily i hlasy, že paradoxy nemá smysl zkoušet odstraňovat, nanejvýš může být přínosné zkoušet pochopit, proč tu s námi jsou. Např. filosof Hegel tvrdil, že pohyb je reálně rozporuplný děj, při němž dané těleso zároveň je na určitém místě a zároveň na něm není. Rozpor tedy není pouze v našich teoriích a snahách poznat svět, ale ve světě samém. Může to znít extravagantně, ale není jasné, jestli je to zvláštnější než např. uznávané poznatky kvantové fyziky.

Možná tedy můžeme podobným způsobem přistoupit i k otázce o slepici a vejci, a spíše než hledat odpověď, zkoušet pochopit, jak jsme se k této otázce dostali nebo jak se nám sama vnutila. Dovolil bych si navrhnout dva základní přístupy.

Na jedné straně se na otázku můžeme podívat z pojmového hlediska, které odhlíží od času. Spíše než o to, co bylo dříve v čase, tedy jde o vzájemnou závislost mezi pojmy slepice a vejce. Některé pojmy jsou závislé na jiných pojmech. Pokud má někdo chápat, co je to prvočíslo, patrně musí chápat, co to je číslo. V některých případech pak může být závislost oboustranná. Aby někdo chápal, co to je příčina, musí chápat, co je následek, a naopak. Oba pojmy jdou ruku v ruce. Podobnou vzájemnou závislost můžeme pozorovat mezi mnoha dalšími páry pojmů jako je věřitel-dlužník, matka-dcera, případně otec-syn apod. Z této perspektivy na slepici a vejci tedy není tolik zvláštního.

Pokud ale do úvahy připustíme čas, asi se ptáme, zda se v přírodě v průběhu evoluce dříve objevila slepice, nebo slepičí vejce. Aby byla otázka zajímavá a vedla k paradoxu, musíme se ptát na slepičí vejce, protože je zřejmé, že před první slepicí na světě byla vejce mimo jiné rybí. Zde nám může pomoci úvaha podobná té, kterou provádějí zastánci již zmíněných „fuzzy logik“ v případě paradoxu hromady. Patrně se na světě v mnoha generacích vyvíjeli tvorové, kteří se stále více podobali slepicím. Následně se možná jeden tvor za svého života vyvinul do podoby, kterou dnes označujeme za slepičí. Anebo to nestihl a dovyvinul se tak až jeho potomek ještě před vylíhnutím. V prvním případě by byla dříve slepice, ve druhém vejce. Jak je ale vidět, problém při tomto přeformulování ztrácí hodně ze svého kouzla. A samozřejmě je do jisté míry arbitrární, jakému tvorovi už jsme ochotni říkat slepice. Slepic je ostatně mnoho druhů.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Pavel

Zdroje:

Bergson, H. (2024) Čas a svoboda: Esej o bezprostředních datech vědomí. Přeložil Jakub Čapek. Praha: Triáda.

Frege, G. (1893). Grundgesetze der Artithmetik. Jena: Hermann Pohle.

Hájek, P.(1998), Metamathematics of Fuzzy Logic, Dordrecht: Kluwer.

Hegel, G.W.F. (1812, 1813, 1813). Wissenschaft der Logik. Nürnberg: Schrag.

Kirk, G. S., Raven, J. E. a Shofield, M. (2004). Předsókratovští filosofové. Přeložili Filip Karfík, Petr Kolev a Tomáš Vítek. Praha: OIKOYMENH.

McLaughlin, W. I. (1994) Resolving Zeno’s Paradoxes, Scientific American 271, č. 5 , str. 84–89.

Peregrin, J. (1994). Logika a logiky. Praha: Academia.

Peregrin, J. (2005). Kapitoly z analytické filosofie. Praha: Filosofia.

Whitehead, A. N., a Russell, B., (1910, 1912, 1913). Principia Mathematica, 3 svazky, Cambridge: Cambridge University Press.