Téma střevního mikrobiomu a jeho vztahu k různým onemocněním v poslední době rezonuje společností, a tak se roztrhl pytel s různými „probiotickými“ produkty, které jsou více či méně podložené vědeckým výzkumem.

Nejprve si povíme, co jsou to vůbec probiotika. Světová zdravotnická organizace (WHO) probiotika definuje jako „živé mikroorganismy, které přispívají ke zdraví hostitele, pokud jsou podávané v přiměřeném množství“ [1]. Jako probiotika pak nejčastěji označujeme bakterie z čeledí laktobacilů a bifidobakterií, případně kvasinky rodu Saccharomyces.

Tyndalizace je proces střídavého zahřívání na vysokou teplotu a následného ochlazování, který opravdu slouží k zahubení všech mikroorganismů i jejich zárodků – obdoba pasterizace [2]. Termín „tyndalizovaná probiotika“ je tedy už z principu nesmysl (jazykovědecky oxymóron), někteří odborníci se proto raději přiklání k výrazu „postbiotika“ nebo „parabiotika“.

Roky výzkumu a řada klinických studií ukazují, že i když může být účinek probiotik na lidský organismus značně individuální, u některých potíží mohou sloužit jak k prevenci, tak terapii [3]. To věděli už naši předci, známý probiotický nápoj nese název „kefír“, což má svůj původ v tureckém výrazu „cítit se dobře“ [4]. Jak ale probiotika přesně fungují, na to věda nenašla uspokojivé vysvětlení za více než 100 let intenzivního studia.

Nejjednodušší verze říká, že probiotické bakterie prostě vystrnadí ty „zlé“ ze střeva, zaberou jim místo k životu nebo přísun potravy [5]. Situace ale není tak jednoduchá, protože probiotika střevo zpravidla nekolonizují, a do našeho trávicího traktu tak spíše přijdou jen na skok [6, 7]. Vyloženě obnova mikrobioty je tak i s použitím živých probiotik problematické téma.

Během své návštěvy nás však mohou probiotika obšťastnit různými blahodárnými molekulami, například vitamíny a protizánětlivými mastnými kyselinami s krátkým řetězcem (anglicky SCFA). K tomu ovšem bakterie potřebují palivo, právě proto je důležitý příjem vlákniny nebo takzvaných prebiotik – komplexních rostlinných sacharidů, které my strávit neumíme, ale nakrmíme jimi prospěšné střevní bakterie [5, 8].

Dále mohou probiotické bakterie svou činností pomoci původním obyvatelům našeho střeva, čímž jsou schopné pozměnit jejich druhové složení [6]. Probiotika dále zlepšují obranyschopnost střeva, a dokonce uklidňují nebo podporují náš imunitní systém [5]. Proto určité probiotické preparáty nachází uplatnění v terapii zánětlivých a autoimunitních chorob, některé jsou dokonce registrované jako léčivé přípravky [8].

Z toho vyplývá, že pro velkou část svých probiotických účinků musí být bakterie živé. Ideálně by se měly užívat dostatečně dlouho a také jich musí být dost, aby v živém stavu prošly prostředím žaludku až do střeva [6]. Tyndalizovaná probiotika toto samozřejmě řešit nemusí, protože všechny bakterie už jsou mrtvé. Nanejvýš se nějaká část produktu rozpadne působením našich enzymů, prostě ji strávíme. Mají ovšem mrtvé bakterie nějaký účinek?

Několik studií ukazuje, že nejspíš ano. Jedná se především o stimulační účinek na imunitní systém, naše imunita totiž rozpoznává různé struktury a je jí jedno, zda je bakterie živá, nebo mrtvá [5]. Mrtvá bakterie však může mít úplně jiný efekt než zaživa, protože tyndalizací se vylije obsah bakteriální buňky ven, a tak imunita „vidí“ něco, co by živá bakterie skryla [9].

Konzumace živých mikroorganismů s sebou také nese pár rizik. Určité probiotické bakterie umí vytvářet nepříjemné látky jako histamin, někteří odborníci se také obávají rizika antibiotické rezistence. Velmi ojediněle se může nastat vážná situace, kdy se probiotika dostanou, kam nemají – například do krve. Tyto případy se však týkají hlavně nemocných pacientů s poškozeným střevem nebo narušeným imunitním systémem [2, 10].

U živých probiotik je dále problémem omezená doba skladování. Bakterie je třeba mrazem vysušit a pak uchovávat ideálně v chladu, aby po spolknutí zase procitly a byly plné života [11]. Tyndalizace probiotik tedy může výrobci přinést nespornou výhodu, a to jednodušší skladovatelnost. V tomto kontextu je ovšem třeba dát velký pozor na možné přidané konzervanty, které mají na střevní mikrobiotu naopak neblahý efekt [12].

Závěrem, tyndalizovaná probiotika nejsou z principu probiotiky. Pokud se nějaký přípravek obsahující tyndalizované bakterie chlubí probiotickými efekty, jedná se o klamání zákazníka. Mrtvé bakterie sice zřejmě mají nějakou účinnost, ta se ale může velmi lišit od živých mikroorganismů a výzkum je v této oblasti značně omezený. Některé studie naznačují vliv usmrcených bakterií u nemocí zažívacího traktu, jedná se však spíše o jednotlivá zkoumání oproti stovkám klinických studií s živými probiotiky [2, 3].

V budoucnu by však tyndalizované nebo jinak inaktivované probiotické bakterie a kvasinky teoreticky mohly najít uplatnění u vážně nemocných pacientů, které by živé mikroorganismy mohly ohrozit.

V České republice je zatím registrovaných pět léčivých přípravků s živými probiotiky, ale také jeden obsahující pouze bakteriální metabolity, ten se pak označuje jako „eubiotikum“ [13]. Jako výživové doplňky se pak v ČR prodává řada dalších produktů [14].

U probiotických preparátů se uvádí použité bakteriální kmeny a počet bakterií, ale deklarované složení se může od obsahu ve výrobku lišit. Výrobci si pro tyto účely mohou nechat složení ověřit českou Společností pro probiotika a prebiotika [15]. Účinek probiotik je ovšem silně závislý na použitém bakteriálním kmenu, a především pak na konkrétním člověku a jeho mikrobiomu. Zdaleka se tedy nejedná o zázračný, univerzálně funkční preparát.

Stále platí, že potravinové doplňky nenahrazují pestrou stravu, obzvlášť tu bohatou na vlákninu a další prebiotické látky (ovoce, zelenina, obiloviny nebo luštěniny). Ideální je pak i konzumace kvašených výrobků, jako je zmíněný kefír, jogurty, asijská kombucha nebo kimchi, případně naše úplně (ne)obyčejné kysané zelí. Fermentované výrobky totiž zřejmě dokáží nejen příznivě ovlivnit složení střevní mikrobioty, ale i snížit projevy zánětu [16]. Člověk tak ušetří, ale ještě si pochutná.

Za Zeptej se vědce odpovídal Michal,

ve spolupráci s prof. Ing. Evou Vlkovou, Ph.D., prorektorkou ČZÚ a předsedkyní Společnosti pro probiotika a prebiotika.