Může se spářit kavka s holubem a mít spolu mládě?

Páření mezi různými druhy zvířat (včetně ptáků) obecně možné je. Pokud z takového páření vzniknou potomci, nazývající se mezidruhoví kříženci neboli hybridi. Ve většině případů je však úspěšné křížení možné pouze mezi blízce příbuznými druhy, které se od sebe v průběhu evoluce oddělily před maximálně několika málo miliony let. Jinými slovy jejich poslední společný předek žil poměrně nedávno.

Kachny, kachny, husokachny

Mezi chovateli domácího zvířectva jsou například známí kříženci kachny domácí, nejčastěji plemene kachna pekingská, a pižmovky (tzv. mulardi či lidově husokachny, byť s husou nemají nic společného). Chovatelé zpěvných ptáků zase běžně kříží stehlíka obecného a kanára. Ve volné přírodě se spolu relativně často kříží různé druhy kachen poláků (např. polák velký a polák chocholačka), vrána černá s vránou šedou či slavík obecný se slavíkem tmavým [1]. Naopak křížení tak vzdálených druhů, jakými jsou holub a kavka, je s pravděpodobností blížící se jistotě nemožné. Existují však i zajímavé výjimky. Nedávno se například vědcům podařilo zkřížit jesetera ruského a veslonose amerického, což jsou druhy ryb, které se od sebe vývojově oddělili před více než 184 miliony let [2], tedy v době, kdy po zemi chodili jurští dinosauři.

Jeslonos, nebo veseter?

Mezidruhoví kříženci často dostávají názvy vzniklé složením částí názvů svých rodičovských druhů. Výše zmíněný kříženec jesetera a veslonose tak byl novináři pojmenován jeslonos. To však není úplně správné, protože podle konvencí má být první část slova odvozená od druhu otce a druhá od matky. Jelikož otcem byl v tomto případě veslonos, měl by být hybrid nazýván spíše veseterem.

Mezi příklady podobných složených názvů patří například ligr (otec lev, matka tygr), tigon (otec tygr, matka lev – anglicky tiger a lion), či zedonk (otec zebra, matka osel – anglicky donkey).

Jsou-li potomci dále plodní, což, jak ještě rozebereme níže, nebývá pravidlem, lze tyto názvy dále kombinovat. Například samice ligrů a tigonů mohou být na rozdíl od samců plodné a mohou se dále křížit se samci lvů či tygrů. Z jejich spojení se pak rodí až star-trekovsky znějící liligři, tiligři, litigoni a titigoni.

Existují však i výjimky, jejichž pojmenování se nedrží těchto pravidel, ale je dáno historicky. Mezi ně patří například známí kříženci koně a osla: mula (otec osel, matka kůň) a mezek (otec kůň, matka osel). Tyto tradiční názvy, případně jejich anglické varianty, pak byly využity i pro názvy kříženců koně a zebry. Těm se totiž někdy říká zebruly (otec zebra, matka kůň), jako obdoba slova mula, a zebriny (otec kůň, matka zebra), což vychází z anglického názvu pro mezka – hinny. Obecně se pak všem křížencům zebry a jakéhokoliv jiného koňovitého druhu říká zebroidi.

Čivava vlkodavu vlkem aneb plemena nejsou druhy

Co se týče dotazu ohledně křížení různých „druhů“ psů, je nejprve důležité vysvětlit si rozdíl mezi druhy a plemeny. Druh a plemeno jsou termíny, které se občas zaměňují, z biologického hlediska však mají velmi odlišné významy.

Různých definicí druhu jsou v biologii desítky. Jedna z nejčastěji citovaných a zároveň nejvíce relevantní k naší aktuální otázce je ta, že druh je skupina jedinců, kteří jsou si navzájem podobní, sdílejí stejné základní genetické vlastnosti a mohou spolu mít plodné potomstvo.

Výraz plemeno označuje skupinu jedinců v rámci jednoho druhu, která byla člověkem vyšlechtěna, aby měla určité vlastnosti. Počáteční otázka, která se ptá na „různé druhy psů“, tak vlastně míní různá plemena. Například čivava a irský vlkodav jsou různá plemena, která však stále patří k jednomu druhu – vlku obecnému. Čivava se tedy může teoreticky křížit jak s vlkodavy, tak s divokými vlky a mít s nimi potomky, kteří jsou dále plodní. Kvůli vyšlechtěným rozdílům ve velikosti a chování by to však v těchto případech pravděpodobně muselo obnášet umělé oplodnění.

Plodnost kříženců

Výše byla zmíněna důležitá věc, a to, že kříženci různých plemen psů, či psa a vlka, jsou dále plodní. U většiny potomků narozených z křížení různých druhů tomu tak naopak není – mezidruhoví kříženci jsou většinou neplodní.

Tím se dostáváme k tomu, proč se vlastně většina druhů nemůže navzájem rozmnožovat. Důvodem jsou takzvané reprodukční bariéry [3]. To jsou přirozené mechanismy související s rozmnožováním, které se v průběhu evoluce u každého jednoho druhu vyvinuly trochu jiným způsobem. Mezi nejčastější mechanismy fungující jako reprodukční bariéry patří genetické odlišnosti, anatomické odlišnosti či odlišné reprodukční chování a vnímání atraktivity.

Například úspěšné křížení člověka s naším nejbližším příbuzným, šimpanzem, je velmi nepravděpodobné, a to i pokud pomineme etické problémy s tím spojené. Čistě biologicky tomu překáží například fakt, že člověk a šimpanz mají různý počet chromozomů, nebo to, že většina lidí by o šimpanzi či šimpanzici jako o atraktivním partnerovi na rande vůbec neuvažovala. A nepřitažlivost by navíc byla nejspíš vzájemná.

Jak vznikají nové druhy

Reprodukční bariéry se často vyvíjejí po vzniku nových druhů z populací druhu původního, které byly nějakým způsobem od sebe odděleny (např. prostorově v důsledku migrace do nových oblastí). Nově vzniklé druhy se v takovém případě vyvíjejí nezávisle na sobě a jejich vzhled, chování i základní tělesné funkce se od sebe postupně více a více odlišují. Pokud se jedinci těchto nově vzniklých druhů po dostatečně dlouhém čase setkají, již se spolu nedokáží rozmnožit nebo potomci jejich křížení nebudou plodní.

To, že k vývoji nových druhů z druhu původního a k odlišování jejich reprodukčních mechanismů dochází postupně během stovek, tisíců až milionů let, je důvodem, proč se některé blízce příbuzné druhy spolu mohou stále křížit. Jejich genetické a reprodukční mechanismy se dosud nestihly odlišit natolik, aby vzájemné křížení znemožnily. Časem se však odlišnosti mezi novými druhy nahromadí a další křížení znemožní. To má obrovský evoluční význam, protože díky tomu se na Zemi mohlo vyvinout obrovské množství různých druhů, které jsou přizpůsobeny nejrůznějším způsobům života a mohou spolu tvořit bohaté a fungující ekosystémy [4].

Pro Zeptej se vědce odpovídal Olda