Otázku je zapotřebí poněkud zpřesnit. Moderní tržní ekonomika je totiž složitý systém skládající se z domácností, firem, vládních institucí a dalších jednotek, které mají různé cíle a rozhodují samy za sebe. Rozhodování je tedy zásadně decentralizované.

Podnikatelé vyrábějí, domácnosti vybírají

V ekonomii se zboží a služby souhrnně označují jako statky. O tom, kolik kterých statků vyrábět, rozhoduje obrovské množství firem a podnikatelů. Většina firemních rozhodnutí se přitom řídí snahou o dosažení zisku (tak chápe podnikání nejen ekonomie, ale například i občanský zákoník [1]). To firmy motivuje vyvíjet a vyrábět statky, o které je mezi zákazníky zájem, a vyrábět je s co nejvyšší efektivitou.

Domácnosti si potom vybírají, jaké statky kupovat. Při svém rozhodování jsou přitom omezené množstvím prostředků, které mají k dispozici. Pokud chtějí spotřebovávat více, musí usilovat o vyšší příjmy.

Klíčovou roli při tomto rozhodování tvoří tržní ceny statků. Statky, které jsou vzácnější, ať už proto, že je nákladné je vyrobit, nebo proto, že po nich existuje vysoká poptávka, budou mít na trhu vysokou cenu, a naopak.

Vláda rozhodování firem a domácností ovlivňuje pomocí nástrojů, jako jsou daně a přerozdělování. V některých oblastech ekonomiky, například ve vzdělávání nebo zdravotnictví, hraje potom vláda ještě podstatnější roli, kdy určuje ceny statků nebo tyto statky přímo poskytuje. Tím sama rozhoduje o jejich dostupnosti.

Nadprodukce

Otázku týkající se „nadprodukce“ statků v takové ekonomice lze potom interpretovat několika způsoby.

Zaprvé firmy mohou vyrábět statky, které následně nedokážou prodat, alespoň ne se ziskem. To se skutečně může stát a je to součástí podnikatelského rizika, kdy firmy musí odhadovat, po jakém zboží bude poptávka. Ale firmy, které by v tomto směru soustavně činily chybná rozhodnutí, budou dlouhodobě ztrátové a jako neúspěšné zaniknou. Zánik neúspěšných firem a jejich náhrada novými a úspěšnějšími je jedním z klíčových hybatelů ekonomického růstu [2–5].

Zadruhé je možné, že problém s „nadprodukcí“ vzniká na straně domácností. Ty mohou o svém spotřebním chování svobodně rozhodovat, možná to ale nedělají správně –⁠⁠⁠⁠⁠ v ekonomické terminologii nemaximalizují svůj blahobyt. Možná by byly spokojenější, kdyby neusilovaly o vyšší příjmy a nekupovaly statky, které tak moc nepotřebují (v jazyku položené otázky nekupovaly „odpad, který nikdy nepoužijí“).

Bohatší země jsou spokojenější

Domácnosti se jistě nechovají zcela optimálně a řadu odchylek od racionálního, tedy promyšleného a rozumného chování studuje takzvaná behaviorální ekonomie. Myšlenka, že by domácnosti byly celkově spokojenější, kdyby žily s nižšími příjmy, je však v rozporu s celou řadou studií. Ačkoliv materiální dostatek není jediným faktorem, který určuje životní spokojenost, hraje podstatnou roli.

V mezinárodních srovnáních různých měřítek životní spokojenosti se na předních místech umísťují zejména bohaté země s vysokým hrubým domácím produktem (HDP) [6]. Globální migrace směřuje z chudších zemí do bohatších, kde lidé dosáhnou na vyšší příjmy. Lidé pro zajištění vyšších příjmů studují, spoří a investují. Domácnosti s nižšími příjmy vykazují vyšší míru pesimismu a skeptického vnímání světa v celé řadě otázek [7]. Období hospodářského poklesu, kdy domácnostem klesají příjmy, jsou spojené s nižší spokojeností, a dokonce s nárůstem míry sebevražd [8].

Je to tedy materiální nedostatek, který domácnosti vnímají zásadně negativně. V českém prostředí to v poslední době bylo například v souvislosti s inflační vlnou vyvolanou epidemií koronaviru, následným zdražením energií v důsledku války na Ukrajině a dlouhodobě málo dostupným bydlením [9].

Když maximalizace zisku a blahobytu poškozuje ostatní

Zatřetí lze otázku „nadprodukce“ interpretovat také z celospolečenského hlediska. Jednotlivé firmy mohou maximalizovat zisk a domácnosti usilovat o maximalizaci vlastního blahobytu, svým jednáním však mohou nepřímo poškozovat ostatní. Taková situace se v ekonomii nazývá „negativní externalita“. Klasickým případem je poškozování životního prostředí.

Ekonomický problém zde spočívá v nedokonalém přiřazení vlastnických práv. Protože životní prostředí nikdo nevlastní, zároveň je však jeho kvalita v zájmu všech, je zapotřebí vytvořit instituce, které by takovou externalitu omezily. Typicky má takové řešení podobu vládních regulací nebo daní [10]. Ty přímo omezí nebo zdraží výrobu statků, které životní prostředí poškozují. Příkladem může být povinné čištění odpadních vod, které by jinak znečišťovaly řeky, zákaz olovnatého benzínu a povinné zavádění katalyzátorů vedoucí ke zlepšení ovzduší, poplatky za likvidaci nebo recyklaci odpadu zahrnuté do cen zboží nebo systém emisních povolenek, které kompenzují společenské náklady vypouštění skleníkových plynů.

Je nutné zdůraznit, že v tomto případě nejde o regulaci „odpadu, který nikdo nepoužije“, ale o to, aby do cen statků, které jsou v principu užitečné, byly zahrnuty skutečné společenské náklady na jejich výrobu.

Některé náklady přenášíme na budoucí pokolení

S problémem negativních externalit a myšlenkou „nadprodukce“ na globální úrovni úzce souvisí koncept takzvaného udržitelného rozvoje. Ten říká, že globální ekonomika na své současné trajektorii spotřebovává planetární zdroje rychleji, než dokážou být obnovovány. Současná „nadprodukce“ tak vytváří negativní externalitu vůči budoucím generacím –⁠⁠⁠⁠⁠ přenášíme na ně některé náklady, ony ale nemohou naši současnou spotřebu ovlivnit.

Koncept udržitelného rozvoje zahrnuje celé názorové spektrum od umírněných názorů upozorňujících na dopad poškozování životního prostředí a klimatických změn až po radikální zastánce scénářů popisujících nevyhnutelnou globální katastrofu. Položený dotaz lze tedy v tomto kontextu interpretovat jako otázku, do jaké míry k takovému narušení udržitelného rozvoje dochází, jaká jsou efektivní řešení vedoucí ke zlepšení a kdo by taková řešení měl zavést.

Setrvalé inovace

Chceme-li problematiku lépe pochopit, je vhodné uvést některé širší souvislosti týkající se hospodářského růstu. Současný dlouhodobý růst charakterizovaný setrvalým nárůstem životní úrovně je totiž historicky poměrně nedávná záležitost. Jeho počátky lze vysledovat do Anglie 18. století, kdy se zformovala dostatečně silná podnikatelská třída, která byla schopna inovovat, vyvíjet nové technologie a budovat výrobní kapacitu zvyšující produktivitu práce [11]. Nové stroje prudce snížily náročnost zemědělství na lidskou práci a uvolněná lidská síla tak mohla přejít do průmyslu a specializovat se. Moderní hospodářský růst se pak rozšířil do USA, západní Evropy a následně do většiny celosvětové ekonomiky.

Hospodářský růst však neznamená jen nárůst objemu statků, ale také inovace vedoucí k jejich zkvalitňování. V dnešních rozvinutých ekonomikách tvoří většinu vytvořeného HDP služby a nárůst objemu fyzického zboží přispívá k celkovému růstu stále menší měrou. Zároveň s ekonomickým rozvojem dochází ke zlepšování celé řady dalších aspektů lidského života, například prodlužování délky a kvality dožití.

Jak však vyplývá z předchozí diskuse, proces, který v konečném důsledku vede k pozorovanému hospodářskému růstu, není předem naplánované rozhodnutí. Je důsledkem rozhodování nepřeberného množství podnikatelů a domácností, kterým primárně jde o vlastní blaho.

Co kdyby za firmy a domácnosti rozhodoval někdo jiný?

Tím se vracíme k otázce z položeného dotazu, zda by za firmy a domácnosti mohl o výrobních a spotřebních plánech rozhodovat někdo jiný, kdo by lépe omezil případnou „nadprodukci“. Jak jsme zmínili, vláda svými zákony a daněmi tato rozhodnutí ovlivňuje. Pomocí daní a regulací například omezuje negativní externality nebo pomocí zákonů na ochranu spotřebitele upravuje minimální požadavky na kvalitu výrobků.

Schopnosti vlády ovlivňovat rozhodování firem a domácností však mají svá omezení. Zaprvé v demokratické společnosti jsou vlády omezeny podporou voličů. V praxi se přitom ukazuje, že voliči jsou v řadě případů málo ochotní podpořit plány, které by znamenaly omezení materiálního blahobytu, i když by to bylo dlouhodobě celospolečensky výhodné. Příkladem jsou například obtížně uskutečnitelné snahy o stabilizaci vládních rozpočtů pomocí kombinace zvyšování daní a snižování vládních výdajů.

Zadruhé z hlediska globální produkce neexistuje instituce, která by měla rozhodovací pravomoci na celosvětové úrovni. To je patrné například na dohodách o ochraně klimatu, kde sice existuje alespoň principiální shoda na nutnosti společného postupu, ale v praxi nemáme způsob, jak takový společný postup zúčastněných zemí vynutit.

Konečně jakákoliv detailnější vládní kontrola ekonomického rozhodování v ekonomice naráží na zásadní informační problém. Ekonomická teorie zná užitečný teoretický koncept takzvaného společenského plánovače. Jedná se o hypotetického jedince, který ze znalosti výrobních možností firem a poptávky domácností dokáže nalézt nejlepší uspořádání výroby a spotřeby, takové, které by nalezla efektivně fungující tržní ekonomika. Praktická realizace této teoretické myšlenky však naráží na to, že vláda nemá účinné metody, jak získat a využít všechny informace, které mají firmy o svých zákaznících, když plánují výrobu, a domácnosti o svých schopnostech a cílech. V tržním prostředí plní tuto informační úlohu ceny, které určují vzácnost statků, ty ale plánovač nemá k dispozici [12].

Plánovaná ekonomika

Přes zřejmou obtížnost plánovacího úkolu se v minulosti řada ekonomů zabývala i jeho možným praktickým zavedením [13]. Výsledkem byly různé varianty uspořádání ekonomiky označované jako „tržní socialismus“. V něm se kombinuje státní plánování v některých částech ekonomiky, například ve finančním systému nebo při plánování investic, s prvky soukromého podnikání, kde volně rozhodují firmy a domácnosti.

Podobné systémy známe z některých zemí východní Evropy před rokem 1989, například z Jugoslávie, Maďarska či Polska. V jiných zemích hrálo státní plánování mnohem podstatnější úlohu a soukromý sektor byl prakticky zcela potlačen. Tak tomu bylo i v socialistickém Československu, kde vláda i jednotlivé podniky vytvářely po sovětském vzoru typicky pětileté výrobní plány, podle kterých se měly rozhodovat.

Přestože cílem těchto státních plánů bylo vyrábět stále více (tedy nikoliv omezit „nadprodukci“), ekonomicky se jednalo o zásadní neúspěch, který podstatně přispěl ke konečnému rozpadu socialistického bloku zemí východní Evropy. Státní plány nedokázaly odhadnout, o jaké zboží mají domácnosti zájem, což vedlo k chronickým nedostatkům i základního spotřebního zboží, rostoucí neefektivitě a systematickému zaostávání za zeměmi západní Evropy. Ve svých nejpřísnějších formách vyústilo státní plánování výroby v hladomory, při kterých zemřely miliony lidí, například hladomor v Sovětském svazu ve 30. letech 20. století v důsledku kolektivizace spuštěné stalinistickým režimem, Velký čínský hladomor z let 1959–1961 způsobený politikou Velkého skoku vpřed za režimu Mao Ce-Tunga nebo hladomor v komunistické Severní Koreji v 90. letech 20. století po rozpadu socialistického bloku zemí.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Jarda