Na rozdíl od živočišných buněk, buňky rostlin nemají dán omezený počet dělení [1]. Stromy jsou tzv. polykarpické rostliny, tedy kvetou a plodí opakovaně, a pokud nepodlehnou vnějšímu vlivu, jak uvažujete, mohly by teoreticky být „nesmrtelné“ a růst navěky. Nejstarší jedinci, jejichž věk byl věrohodně prokázán, mají asi 5000 let.

Fyzikálním limitem růstu stromů je také gravitace, která omezuje výšku stromu, ať už z mechanických důvodů (omezená pevnost dřeva), nebo pro tlakové omezení přenosu vody (tíha sloupce vody znesnadňuje její nasávání listy). Strom by tak neomezeně mohl růst jen do šířky. Většinu objemu vzrostlých stromů však tvoří dřevo, přesněji odumřelé buňky dřevní části cévního svazku (xylému), které vedou vodu z kořenů vzhůru. Takže s trochou nadsázky lze říci, že většina buněk každého dospělého stromu má přirozenou (řízenou) smrt již za sebou.

Doposud jsme ale uvažovali o stromu jako jedinci, řekněme, jednom kmeni s jedněmi kořeny. Mnohé rostliny, a mezi nimi i některé stromy, mají schopnost tvořit geneticky shodnou kopii nepohlavní cestou (jsou tzv. klonální) [2]. Například tak, že po poškození stromu vyraší z jeho kořenů množství výhonů, z nichž vzniknou samostatní jedinci – klony. Zmlazování z kořenů je z našich dřevin typické např. u topolů, slivoní či akátu. Tzv. pařezovou výmladnost mají mnohé naše lesní listnáče, jako jsou buk, dub či habr, čehož se využívalo v tradičním výmladkovém hospodaření.

Díky výše zmíněné klonalitě tak rostlina vytváří často více samostatných jedinců, kteří přežívají původního mateřského jedince, což je podstatou jejich možné nesmrtelnosti a někdy i obřích rozměrů takového genetického jedince. Známým příkladem je Pando, což je jméno klonu severoamerického topolu osikového, který je na ploše 43 hektarů tvořen téměř 50 tisíci kmeny. Díky propojenému kořenovému systému to z něj dělá podle některých zdrojů asi největší a nejhmotnější organismus na Zemi. Ačkoli stáří jednotlivých kmenů obvykle nepřesahuje 100 let, stáří klonu je odhadováno na alespoň 10 tisíc let a sahá tak k začátku holocénu (současné poledové doby). Jeho nejvyšší možné stáří je tak nejspíše omezeno klimatickými podmínkami [3]. Stáří nejstarších klonů v Evropě je rovněž omezeno na holocén, proto vůbec nejstarší dřevinu nalezneme v klimaticky stabilnější Tasmánii; je jí keř Lomatia tasmanica s odhadovaným stářím klonu alespoň 43 tisíc let [2].

Pro Zeptej se vědce odpovídal Tomáš