Pokusím se odpovědět přímo onomu žákovi:

Chceme si rozumět

Všechny organismy na světě se nějak dorozumívají. Rostliny to umějí třeba tím, že na dálku vysílají různé chemické signály, některé ale dokážou dělat i zvuky, které jsou pro lidské ucho neslyšitelné [1]. Líp si umíme představit, jak se dorozumívají zvířata. 

To, že podle nás psi štěkají, sloni troubí a krávy bučí, je dáno tím, jak vypadá jejich krk, zuby, jazyk nebo čenich. Podle Čechů ovšem kráva dělá búú a kůň íhaha, podle lidí mluvících anglicky je to ale moo (čti jako múú) a neigh (čti jako nejh). 

Nejde o to, že by česká kráva mluvila česky, kdepak, zvuk krav je vcelku podobný, ať žijí kdekoli. To jsme jen zvuk zvířete přeložili do právě našeho lidského jazyka – češtiny – pomocí hlásek slabik, které jsou zrovna pro češtinu běžné. Učíme říkat búú malé děti ještě dřív, než zvuk krávy samy uslyší a zkusí si, jak ho zopakovat lidskou pusou.

Lidský jazyk

Dorozumívat se potřebují samozřejmě i lidé. A potřebovali vždycky, vlastně od chvíle, kdy se začali potkávat a sdružovat ve větších skupinách. Hlasivky, postavení jazyka, zubů, rtů i nosu, dostačující sluch, a hlavně rozvinutý mozek, díky tomu všemu mohli vydávat mnohem víc zvuků než zvířata. 

Spolu s tím, že potřebovali pojmenovat i víc věcí a skutečností ve světě, začali lidé ty zvuky rozlišovat a spojovat ve slova. Sdíleli je ve svojí skupině a učili je i svoje děti, a tak se vyvíjely jazyky. To se určitě vyplatilo, komunikace tak byla rychlejší a přesnější. 

V dnešní době si věda myslí, že takových začátků jazyka bylo na naší tehdejší planetě víc, a to někdy před asi 100 miliony lety [2]. 

Když lidé začali žít ve větších společnostech než jen rodinách a tlupách, potřebovali se spolu domlouvat a k tomu se hodilo používat stejný jazyk. Někdy se zase z jedné oblasti skupina lidí odtrhla a šla žít jinam a jejich jazyk se postupně trochu nebo hodně změnil. Proto jsou třeba čeština, chorvatština nebo ukrajinština trochu jiné, přestože jsou to všechno slovanské jazyky.

Proč máme právě tahle slova?

Slova a jazyky ale určitě nevznikaly žádnou dohodou. Nepředstavujme si to tak, že lidé potkali neznámé zvíře, sedli si a společně odhlasovali, že odteď mu budou říkat třeba ježek, protože takové slovo ještě nemají. Všechno vznikalo mnohem přirozeněji a šířilo se to tak, jak to sami lidé potřebovali. Kdyby vznikaly jazyky od nuly dnes, dost možná by vypadaly jinak.

Dvě příšery

A jak se stalo, že vznikla zrovna ta slova, která existují, a ne úplně jiná? Udělejme jeden velmi známý pokus: máš dvě příšery, jedna se jmenuje Kiki a jedna se jmenuje Buba. [3] Která z nich bude buclatá a která špičatá? 

Hodně lidí mluvících různými jazyky se shodne, že buclatá je Buba a špičatá Kiki. Důvodem jsou nejspíš různé samohlásky: při hlásce u tvoří rty kroužek a zvuk je takový měkký, při samohlásce i vytvoří rty jen úzkou mezeru a zvuk je zdánlivě ostřejší. Některá slova vznikla přímo ze zvuků, říkáme jim zvukomalebná: kukačka podle zvuku kukání, vrčet podle zvuku vrčení, hepčík podle zvuku kýchnutí. 

Máma má mámu

Podobně není náhoda, že ve spoustě jazyků zní slovo pro mámu podobně jako v češtině. Slabika ma, tedy spojení hlásky m a hlásky a, je totiž pro malinké děti jedna z nejjednodušších. Je dobře vidět, jak se vyslovuje, což pomáhá tomu, aby ji dítě chtělo zkusit zopakovat. 

Podobně je tomu se slabikou ba nebo pa, které jsou v mnoha jazycích součástí nějakých slov označujících někoho v rodině nebo nějakou zásadní věc spojenou s dětmi (vzpomeň si na české bába nebo papat). 

U mnoha základových slov ale žádný jasný důvod, proč se skládají právě z některých hlásek, dnes už nevidíme. Pes je v češtině pes, v angličtině dog, v němčině der Hund, v řečtině skylos.

Vznik písma

Naposledy zmíněná řečtina navíc využívá i jiné písmo. Možná jste si toho všimli na dovolené: nápisy v Řecku nebývají psány naším písmem, kterému se říká latinka, ale alfabetou. Pes by tedy byl ve skutečnosti σκύλος. Různých způsobů písma je na světě spoustu. Jde vlastně o zaznamenávání přirozeného mluveného jazyka, ten totiž vždycky existoval dřív než jeho psaná podoba.

Psaní pomocí obrázků

Začínalo se nejspíš takovými zjednodušenými obrázky, kterým se říká piktogramy. Někde se jazyk zaznamenával na zdi jeskyně, krunýře želv a kosti zvířat, na listy rostlin nebo do hliněných destiček. I nástroje, kterými se psalo, byly různé [4]. 

Postupně se začalo ukazovat, že používání piktogramů nestačí, a začalo se vyvíjet a používat písmo hláskové: pro každou hlásku nebo slabiku existuje speciální znak, jak to známe dnes. Pravděpodobně ale i za každým naším písmenem stojí nějaký pradávný jednoduchý obrázek. 

Někde se nevyvinulo písmo podobné tomu našemu, jazyk se tam totiž zaznamenává třeba ve slabikách nebo v celých slovech. Jeden znak nese v čínštině nebo v japonštině celý význam, je to takový takový kus slova, někdy i slovo celé. Těmhle znakům se neříká písmena, ale logogramy.

Když zhruba před 2000 lety v tehdejší Číně vynalezli papír, zaznamenávání jazyka se hodně urychlilo. V historii vidíme potřebu písmo zjednodušovat tak, aby se lidem snadno četlo a snadno a rychle psalo. I ty teď píšeš trochu jinak než tví praprarodiče. A nemyslíme tím jen psaní na počítači a ťukání na mobilu, ale i písmo psané rukou!

Co si lidé chtěli zapsat?

A co si lidé začali psát jako první? S jistotou to nevíme, ale nejspíš nějaké náboženské texty a písně, účty nebo třeba informace o panovnících. Chtěli zaznamenávat to, co se děje kolem, předat to vzdáleným lidem nebo lidem v budoucnosti. 

Schválně: Vezmi si papír a tužku a stopky a zkus co nejrychleji, ale srozumitelně napsat pomocí obrázkového písma, že je letos v řece málo vody a hodně ryb uhynulo, takže mají lidé hlad. Dej svoje piktogramy někomu „přečíst“: pochopí ten druhý, o co jde? Co šlo pomocí obrázků napsat nejhůř? A teď to zkus s klasickými smajlíky v nějaké telefonní aplikaci. Co myslíš, bylo by jednodušší nebo těžší, kdyby písmo neexistovalo?

Pro Zeptej se vědce odpovídala Hana

Zdroje:

[1] Hanano, Abdulsami; Murphy, Colette; Murphy, Denis J. (2022): „Plants Can Speak“ to Each Other. Frontiers for Young Minds: Biodiversity.

[2] Bolhuis, Johan J.; Tattersall, Ian; Chomsky, Noam; Berwick, Robert C. (2014): How Could Language Have Evolved? PLOS Biology, r. 12, č. 8.

[3] Ramachandran, V. S.; Hubbard, E. M. (2001): Synaesthesia: A window into perception, thought and language (PDF). Journal of Consciousness Studies. 8 (12), s. 3–34. 

[4] d’Errico, Francesco; Hombert, Jean Marie eds. (2009): Becoming Eloquent: Advances in the Emergence of Language, Human Cognition, and Modern Cultures. Francesco D’Errico, John Benjamins Publishing.