V následujícím textu vám stručně popíšu, jak byly tyto otázky vnímány ve filosofii v minulosti a jak jsou vnímány ve filosofii dnes. Samozřejmě poněkud odlišnou odpověď by vám poskytl teolog, historik, kulturolog nebo sociolog.

Nejprve bude dobré objasnit si, co se ve filosofickém kontextu míní slovy smysl, transcendence, imanence a bytí. Smyslem zde není míněn význam nějaké věci, ale její účel. Například říkáme, že něčí aktivita postrádá smysl, tedy není jasné, čeho chce dotyčný dosáhnout. Nebo to jasné je, ale zdá se, že daný aktér chce dosáhnout něčeho, čeho tímto způsobem nikdy dosáhnout nemůže: nemá to smysl.

U vaší otázky však nejde jen o smysl té či oné aktivity, ale celého života: proč tu jsme, k čemu celý život má směřovat? Nejprve je třeba říct, že tyto otázky jsou mimo filosofii často považovány za ožehavé, či nesmyslné, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, bývá jasné, proč chceme dělat tu či onu věc (umýt nádobí, koupit někomu květiny, jít do kina, cestovat, vystudovat). Ale není jasné, že by vše, z čehož se náš život skládá, mělo mít jeden velký společný účel: smysl bytí. Zadruhé, a to je důležitější, odpovědi na otázky po účelnosti čehokoli nejde empiricky dokázat, jsou spíše výsledkem více či méně sdíleného přesvědčení nebo posouzení. Například už na úrovni obyčejných věcí, třeba mostu přes nějakou řeku, lze přinést empirickou evidenci o tom, že je most tak a tak velký, že leží na tom a tom místě, že unese tolik a tolik pěších atd. Avšak to, že se most k něčemu hodí (přecházení řeky), že má tento účel, není empirická danost. Je to spíš něco, co jako takové posuzujeme: například musíme přes most přejít a posoudit, zda k tomu účelu vyhovuje, zda je účelný. Ani smysl života, pak není něco, co odhalujeme jako nějakou danost (třeba jako délku mostu změřením), ale je to výsledek našeho posuzování či přesvědčení. 

Filosofové se však i přes tato úskalí snažili smysl života nějak vymezovat, a to právě “transcendentně” nebo “imanentně” [1]. Imanentním smyslem, či účelem, se míní ten, který je součástí našeho světa: studuji, protože chci být právníkem a pomáhat v životě jako právník druhým v jejich nesnázích. Vedle toho ale smysl může být pro někoho transcendentní: to znamená, že účel jeho jednotlivých aktivit i všech dohromady, vysvětluje nějaká entita mimo náš svět. Například v křesťanské filosofii a teologii je to bůh, který není ve specifickém smyslu součástí našeho světa (stvořil ho, ale sám je nestvořený) a v souladu s jehož přikázáními někomu přináší smysl žít.

Nyní už se dostávám k vaší otázce. Nelze říci, že by to v dnešní době bylo poprvé, kdy se ve filosofii uvažuje o smyslu života bez transcendence. Například již v epikureismu existoval předpoklad, že bohové sice jsou, ale o lidské záležitosti se nestarají [2]. Epikurejská etika pak zdůrazňovala nikoli následování nějakého transcendentního účelu, ale spíše svobodu od fyzického utrpení a myšlenkového neklidu. Smysl života je pak epikurejci spatřován především v pobývání v přátelském kruhu.

Zároveň ale platí, že účel lidské existence byl až do 18. století ve filosofii chápán převážně transcendentně: účel lidské existence byl vnímán v tom žít v souladu s nějakým transcendentním principem – bohem, resp. s určitými přikázáními, která jsou stálá, přirozená a přesahují proměnlivý, historický svět. Určitý obrat spočíval v tom, kdy Immanuel Kant přišel s filosofickým vysvětlením, že boha nepoznáváme a že můžeme mít jen víru v něj. Bůh se pak pro něho stal entitou, kterou musíme předpokládat jako něco, co uzpůsobilo náš svět tak, že naše ctnostné jednání nikdy nepřijde vniveč (bude mít vliv či dopad). Jinak bychom měli reálně obtíž s tím ctnostně jednat [3]. Proměna boha v pouhý „myšlený předpoklad“ pak již byla cesta k tomu, že se ve filosofii začalo objevovat čím dál více koncepcí, které nepracují s představou nějaké mimosvětské entity podpírající smysl naší existence. Zmíním tři přístupy, ale je jich samozřejmě mnohem víc.

První přístup je existenciální, typický pro kontinentální (neanglosaskou) filosofii. Rozvíjeli ho autoři jako Kierkegaard, Nietzsche, Heidegger, Jaspers, Sartre či Camus, u nás by byl reprezentativním autorem Jan Patočka [4]. Velmi stručně řečeno, v této filosofii smysl života není dán, ale je výsledkem nějakého „existenciálního“ rozhodnutí každého z nás: sami rozhodujeme nejen o tom, co v tu a tu chvíli činíme, ale také jaký je smysl veškerých našich činností v životě, k čemu chceme směřovat. V této filosofii se pak klade důraz na to, že „opravdovost“ takového smyslu nespočívá v tom, co konkrétně za něho považujeme (být právníkem, sportovcem, chůvou ve školce), ale v tom, do jaké míry ho jen nepřebíráme od ostatních a rozhodujeme se k němu sami.

Vedle toho ale existuje také uvažování o smyslu v analytické filosofii, tedy filosofii, která zažila největší rozmach v anglosaském světě (analytická filosofie je běžně brána jako protipól kontinentálního myšlení). Zde stojí za zmínku koncepce Thomase Nagela, který upozorňuje, že o smyslu v kontextu lidského života není třeba uvažovat v kategoriích nějakého velkého transcendentního smyslu či účelu, který vše vysvětluje. Podle Nagela se „život neskládá ze sledu činností, z nichž každá má za svůj účel nějaký další člen této posloupnosti. Řetězce zdůvodnění během života opakovaně dospívají ke svému konci. Otázka, zda lze tento proces jako celek odůvodnit, nemá vliv na ukončenost jednotlivých řetězců. Není třeba žádného dalšího zdůvodnění, aby bylo rozumné vzít si aspirin na bolest hlavy, navštívit výstavu malíře, kterého obdivujeme, nebo zabránit dítěti, aby položilo ruku na horký sporák. Není nutný žádný širší kontext ani další účel, aby tyto činy byly smysluplné.“ [5]

Konečně třetí důležitý přístup spočívá v tom, že smysl jednotlivých našich aktivit v životě není třeba brát pouze jako to, co dává smysl nám, ale co se neustále utváří ve vztahu k našemu okolí. Zde můžeme zmínit koncepci současného českého filosofa Pavla Kouby, žáka Jana Patočky. Kouba ve své knize Život rozumění (2014) předkládá koncepci, podle níž to, co dává smysl naší existenci, se vždy utváří ve vztahu k druhým či našemu okolí. A druzí či naše okolí zase utvářejí svůj smysl určitým způsobem, protože jsou v kontaktu s námi. Nemusí pak jít o to, že nám všem, kteří se potkáváme, život dává stejný smysl. Jde spíše o to, že každý bychom rozuměli smyslu svého života jinak, pokud bychom žili s jinými lidmi a v jiném prostředí. Také v závislosti na tom se naše chápání smyslu našeho života stále mění či vyvíjí. [6]

Pro Zeptej se vědce odpovídal Tomáš

Zdroje:

[1] Srv. Clayton, Philip, “Nature and Beyond? Immanence and Transcendence in Science and Religion”, in Michael Fuller et al editors, Issues in Science and Theology: Nature—and Beyond: Transcendence and Immanence in Science and Theology, vol. 5, Issues in Science and Religion: Publications for the European Society for the Study of Science and Theology, Springer, pp. 3–17.

[2] Long, Anthony A., Hellénistická filosofie : stoikové, epikurejci, skeptikové; přeložil Petr Kolev, Praha: Oikúmené, 2020.

[3] Kant, Immanuel, Kritika praktického rozumu, přeložil Jaromír Loužil, Praha: Svoboda, 1996. 

[4] Thurnher, R., Filosofie 19. a 20. století. III, Filosofie života a filosofie existence, přeložil Miroslav Petříček, Praha: Oikúmené, 2020.

[5] Nagel, Thomas, Absurdno, přel. B. Pořízková–D. Weinhold, Reflexe 61 (2021), str.  71-82.

[6] Kouba, Pavel. Život rozumění, Praha: Oikúmené, 2014.