ODPOVĚĎ 1 – prof. RNDr. Jiřina Relichová, CSc.

Když se rodičům má narodit potomek, přejí si například, aby měl nos a pečlivost po mamince a po tatínkovi sportovní nadání, a ono je to pak naopak. Tak funguje genetika – vlastnosti obou rodičů se zkombinují náhodně. Když je v rodině více dětí, každé je individuum, má od rodičů unikátní kombinaci genů. A i když je pak v rodině uplatňována jednotná výchova, stejně se povaha, intelekt a chování dětí liší. Někdy i tak, že je dítě nezvladatelné.

U adoptovaných dětí, kde není k dispozici informace o biologických rodičích, se někdo může domnívat, že rodiče dítě odložili z důvodů, které nějak souvisí s jejich špatnými vlastnostmi. Samozřejmě to tak ale nemusí být, a především to neznamená, že by dítě nutně tyto vlastnosti zdědilo. Navíc chování není jednoduchý znak a jen u některých jeho složek máme povědomí o jejich genetickém založení. Obecně ale můžeme říct, že asi z poloviny je chování ovlivněno výchovou v rodině a z poloviny geneticky.

ODPOVĚĎ 2 – prof. PhDr. Dana Hamplová, PhD.

Pokud vím, v českém prostředí žádné statistiky o osudech adoptovaných dětí neexistují. Při zobecňování zkušeností tohoto typu je však třeba si uvědomit, že špatné příklady jsou viditelnější než ty dobré. Pokud adoptované dítě prospívá ve škole a nemá problémové chování, lidé tomu, že se jedná o adoptované dítě, nevěnují pozornost. Mnozí nemusí ani vědět, že dítě adoptované bylo. Naopak v okamžiku, kdy se u dítěte začnou projevovat problémy, lidé si vzpomenou, že dítě bylo adoptované a začnou problémy přisuzovat jeho „genům“.

Obecně jsou otázky dědičnosti chování velmi komplikované. U některých charakteristik víme, že dědičnost hraje důležitou, často rozhodující, roli. Zahraniční studie například ukazují, že obecné kognitivní schopnosti (inteligence) se do značné míry dědí. Dnes již klasická studie z Colorada, která sledovala adoptované děti od raného dětství do dospělosti, ukazuje, že vztah mezi kognitivními schopnostmi adoptivních rodičů a adoptivních dětí je velmi slabý až nulový. Naopak v průběhu dospívání se zvyšuje korelace mezi inteligencí adoptovaných dětí a jejich biologických rodičů [1]. Podobně víme, že obecné osobnostní nastavení, například temperament, nebo to, do jaké míry jste extrovert či jak snadné je pro vás sebeovládání, jsou do určité míry vrozené [2].

Důležité však je si uvědomit, že i když jsou některé osobnostní charakteristiky do značné míry dědičné, nikdy to neznamená, že jsou vrozené ze sto procent a že rodinné zázemí neovlivňuje, nakolik se určité tendence projeví. Studie například ukazují, že adoptované děti, jejichž biologické matky měly tendence k asociálnímu chování, k němu mají od raného dětství rovněž sklony. Zároveň však platí, že problémové chování se u nich nemusí projevit nebo se projeví jen velmi slabě, pokud k nim adoptivní matky přistupují pozitivně a jsou schopné dětem dát pocit vlastní hodnoty [3].

Dobře lze tento princip ilustrovat na příkladu dítěte, které má hudební talent. Pokud bude vyrůstat v rodině, která ho od malička povede k hraní na hudební nástroj a k zájmu o hudbu, možná z něj vyroste hudební virtuóz. Pokud však jeho rodiče nebudou hudební nadání rozvíjet nebo mu budou hudbu zakazovat, ani největší talent z něho slavného skladatele neudělá. Jinými slovy, nikdo z nás není předurčený k tomu, aby kradl a choval se bezohledně. Geny nejsou osud.

Zdroje:

[1] https://journals.sagepub.com/doi/abs/10.1111/j.1467-9280.1997.tb00458.x

[2] https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0149763418307905; https://www.nature.com/articles/s41380-018-0264-5

[3] https://ajp.psychiatryonline.org/doi/full/10.1176/appi.ajp.2016.15111381; https://www.cambridge.org/core/journals/the-british-journal-of-psychiatry/article/heritable-temperament-pathways-to-early-callousunemotional-behaviour/DBC0164057571E9A3B0BB1763EC103E2

ODPOVĚĎ 3 – Mgr. Markéta Pešoutová, Dis.

Otázka vývoje chování je komplexní. I když je každý příběh adopce jiný, je třeba si uvědomit, že adopce se neobejde bez ztráty. Odborníci považují odloučení od biologických rodičů – a to i v kojeneckém věku – za traumatizující událost [1]. Proto každé adoptované dítě zažívá rané trauma alespoň v jedné formě, mnoho z adoptivních dětí však ve svých původních rodinách zažívá traumata vícečetná. Jedná se například o fyzické či psychické násilí, zanedbávání, sexuální zneužívání či zneužívání návykových látek rodičem. Vícečetné trauma zvyšuje pravděpodobnost negativních dopadů na fyziologický, sociální a emocionální vývoj dítěte ve všech fázích života [2].

Trauma v dětství ovlivňuje vývoj mozku. Může se jednat například o zhoršení kognitivních funkcí (zmenšení hipokampu), emoční dysregulaci (zmenšená či méně hutná prefrontální kůra), zhoršení motoriky (zmenšený objem mozečku), nadměrná citlivost na stres (zvýšená funkce amygdaly) aj. [3–5]. Důležitým aspektem vývoje je také vztahová vazba (tzv. teorie attachmentu). V případě traumatizovaných dětí se častěji setkáváme se vztahem k pečující osobě, který není bezpečný. Dítě nedostává podporu a přijetí ve chvílích, kdy o ně žádá – ať pláčem, či slovně. Vazba, která není bezpečná, pak může vyvolávat v dítěti nedůvěru k dalším dospělým a ve svět obecně. Vytvoří se přesvědčení, že svět mé potřeby a potíže nezajímají [6].

Závěrem to nejdůležitější. Vytvořené negativní rané zkušenosti, trauma či chybění bazálního bezpečí lze léčit. Skrze předvídatelnost prostředí v adoptivní rodině, otevřenost a porozumění se mohou začít měnit negativní jádrová přesvědčení. Péče a terapeutická podpora dítěte a adoptivní rodiny jako systému může přispět k uzdravení vývojových jizev. Uveďme také, že nejnovější studie ukazují, že v bezpečném prostředí mohou vznikat nové neuronální spoje: bylo pozorováno, že v hipokampu přibývají neurony [7]. Některé změny způsobené traumatem jsou tedy vratné. U mnoha adoptivních dětí pak lze skrze soucit, podporu okolí, pozitivní zkušenosti, vzpomínky a úspěchy postupně překonávat bolesti traumatu a dosáhnout kvalitního života.