Otázka je to zdánlivě jednoduchá, ale otevírá dveře k fascinujícím procesům rostlinné fyziologie. Už jen z jejího znění vyvstávají tři body k řešení – co je to vlastně „kokos“, jak „vzniká“ a co je to ta „voda“.
Kokos není ořech
Kokos, přesněji plod kokosovníku ořechoplodého (Cocos nucifera), totiž v botanickém smyslu vůbec není ořech, nýbrž peckovice, podobně jako třeba švestka. Běžně se v obchodech setkáváme jen s tvrdou, suchou a hnědou „peckou“ kokosu. Na rozdíl od nich je však kokos přece jenom něčím zvláštní.
Svůj život začíná kokos jako opylený květ (u palem mimochodem opylování často zajišťuje zároveň vítr i hmyz) a z nepatrné bouličky bobtná a roste, až je na stopce přichycena obří zelená dužnatá věc.
Jak plod dozrává, jeho vnitřní vrstva (endokarp) začne tvrdnout – buněčné stěny se zpevní a buňky cíleně odumřou (tento proces nazýváme sklerifikace). Výsledná nepropustná tvrdá skořápka, kterou známe z obchodů, tedy pochází z původně měkkých a propustných pletiv!
A co se děje uvnitř? Na počátku je skořápka vyplněna hustou kapalinou, takzvaným tekutým endospermem [1]. Tato průhledná kokosová voda obsahuje bohaté spektrum výživných látek včetně vzácných aminokyselin a tuků či dokonce vitamínů a aktivních enzymů, které pomáhají proti oxidativnímu stresu [2]. Jak kokos zraje, z této tekutiny se začne tvořit pevná bílá dužina, která se postupně usazuje na vnitřních stěnách skořápky, až v něm skoro žádná voda nezůstane – stav typický pro zralé kokosy v regálech našich obchodů.
Kde se tam ta voda bere?
Jak se ale dovnitř rostoucího plodu, který visí i třicet metrů nad zemí, vůbec dostane ta výše zmíněná „voda“ – tekutý endosperm? Voda a živiny jsou po mateřské rostlině rozváděny skrze „potrubí“ sdružené do cévních svazků. U rostlin voda s minerálními látkami běžně putuje dřevní částí (xylém) a živiny – především energeticky bohaté cukry z fotosyntézy – putují lýčím (floém).
Dokonce i když kokosovník roste přímo na pláži, jeho kořeny fungují jako dokonalá membrána, která odfiltruje sůl, takže voda putující kmenem vzhůru slaná není. Pro fyziologa rostlin je ovšem fascinující, že rostoucí masité plody (jako je právě kokos) fungují jako obrovská spotřebiště živin. Jsou tak masivně zásobované cukry z lýčí, že paradoxně získávají i většinu své vody právě z něj!
Rostoucí zelený kokos tak skrze svoji stopku doslova saje vodu smíchanou se „stavebním materiálem“ pro budoucí rostlinu, která z něj má vyrůst. Častokrát je uvnitř plodu tak natlakovaná, že při otevření mladého kokosu vytryskne ven. Původní napojení cévních svazků je patrné jako dva otvory zarostlé tuhou blankou. Ty jsou dobře viditelné i na kokosech, které běžně kupujeme v obchodě. Třetí otvor je vyplněn měkčím materiálem, protože tudy bude prorůstat klíček [3] – ale častokrát tudy člověk vrtá díru vývrtkou.
Shrnutí
Abych tedy shrnul odpověď: Voda se do kokosu dostává v průběhu jeho růstu a zrání plynule skrze stopku z mateřské rostliny – nenaprší do něj zvenčí, ani ji palma nenasaje z oceánu jako houba. Výsledný suchý a tvrdý stav kokosu, jak jej známe, nás nesmí zmást.
Rostliny jsou úžasné živé stroje složené z buněk, které umí i cíleně odumřít a ztvrdnout, aby ochránily semeno uvnitř. Tvorba plodu, který dokáže plavat v oceánu i pařit se v písku, a přitom si stále zachovává schopnost vyklíčit, je toho krásným příkladem.
Pro Zeptej se vědce odpovídal Honza
Zdroje:
[3] Fruit Biology of Coconut (Cocos nucifera L.) (https://www.mdpi.com/2223-7747/11/23/3293)
Další čtení:
https://www.ireceptar.cz/vareni-a-recepty/jak-poznat-zraly-kokos-30001109.html